AS IS | Václav Buchtelík

Malíř

Z Petrovic u Karviné

Momentálně působí v Ostravě


Obrazy Václava Buchtelíka jsou expresivní, vyznačují se jakousi těžkostí či robustností. Náměty čerpá ze svých vnitřních prožitků, které odráží dění ve světě okolo něj. O inspiraci, vlastním projevu či českém umění nám pověděl v rozhovoru níže.




A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostal k umění?


V: Jmenuji se Václav Buchtelík, jsem malíř a muzikant. Zabývám se olejomalbou a závěsným obrazem. K umění jsem se dostal volně, postupem času od dětských kreseb v zálesáckých denících, přes kresby hokejových brankářů až k přihlášce na střední uměleckou školu a posléze na vysokou do ateliéru Malba I k prof. Danielu Balabánovi na Fakultu umění Ostravské univerzity. Po absolvování jsem si našel práci v Galerii výtvarného umění v Ostravě a aktivně maluji.

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?


V: Největším zdrojem inspirace je pro mě osobní prožitek, lidé kolem mě. Ale samozřejmě také historie malířství a umění obecně.

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?


V: Mým rituálem je moment od otevření dveří ateliéru, přípravy kávy až k usazení se na židli a zapálení si první cigarety. Často si ještě před samotným malováním zahraji na bicí a to opakuji někdy také po čas samotného malování. Beru to jako jinou formu vyjádření a fyzického vybití, která vede ke zdokonalení a uvolnění endorfinů. Beru to jako součást pracovního procesu.

A: Co byste doporučil někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?


V: Dobrá otázka, na kterou odpovím asi subjektivně. V první řadě je důležité věřit a vytrvat. Mnoho mladých lidí chce vše hned, a pokud nevidí výsledky okamžitě, jsou na vážkách, jestli u daného oboru vydržet. Myslím si, že je důležité cítit vášeň. Ať už je to výtvarné umění, hudba, literatura, kurátorství, gastronomie, sport atd.


Vztahuji to na sebe a malbu. Podstatné je nebát se a nešetřit, byť otázka šetření je zásadní, hlavně ve studentských letech. Chci říct, když člověk cítí, že má prostředky, je důležité investovat do toho, co dělá. Ať už peníze nebo důležitý čas. Po chvíli si uvědomí, že někde roste ovoce, na které má zasloužený nárok. V neposlední řadě je dalším faktorem štěstí. Na situace, lidi atd.

A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději, když popisujete umění, umělecká díla?


V: To mě baví, pecka, úžasné, dělo, wow. ☺



A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?


V: Mám a je jich hodně. Z řad zavedených umělců či legend české výtvarné scény až k okruhu mých přátel umělců. Pro mě asi sehrálo velkou roli studium v ateliéru Daniela Balabána. Abych pravdu řekl, studium v jeho ateliéru bylo samostudiem. Dospěl jsem do bodu, kdy mi došlo, že to chci dělat naplno a pokud nebudu pracovat, nikdo to za mě samozřejmě neudělá. Dan mi předal jakousi energii, jeho práce a uvažování je o osobních prožitcích a takto je mi to blízké. Také to, že dané téma vyžaduje specifickou formu. Daniel není stylový malíř a to ve smyslu, že se jeho forma mění, jak už jsem říkal, s daným tématem, nicméně je to pořád on. Mám to podobně, ale rozhodně se s ním nechci srovnávat. Prostě ho mám rád jako tvůrce a člověka.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?


V: Těžká otázka. Muchova Slovanská epopej by byla nasnadě. Pro mě je v tomhle ohledu asi zásadní česká krajinomalba 19. století, Mařákova škola a jeho studenti. Obrazy mapují českou krajinu a její proměny. V podstatě si myslím, že vše tradiční na území naši země je symbol českého národa. Napadá mě kamenosochařská škola v Hořicích, ze které vyšla řada velkých českých sochařů, ať už to byl Kocián nebo Štursa. Nebo škola v Bechyni, která dala základ Ottu Gutfreundovi.


Napadá mě hodně jmen, které si spojuji s českým národem. František Kupka, i když nám ho Francouzi pořád trochu berou. Generace národního divadla a s ním spojená výzdoba: Mikoláš Aleš, Brožík, Mařák, Myslbek. Z poválečných autorů mě napadá Jiří Načeradský, který vychoval silnou generaci malířů, počínaje Lubošem Typltem, Pepou Bolfem, Zbyňkem Sedleckým konče. Takže ten symbol vnímám v generacích a lidech spíše než v konkrétních dílech.

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?


V: O umění se bavím často s přáteli nebo partnerkou, takže je to denní praxe. Většinou reagujeme na současné dění, domácí, zahraniční výstavy, projekty, osobní úspěchy… A nejlépe navázat umělecké spojení skrze výstavy a sociální sítě. Ty fungují jako dobrý sluha.

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)


V: Nejčastěji mě potkáte v mém ateliéru na Fráni Šrámka 5 v Ostravě-Mariánských Horách. Tam jsem svým pánem a plánuji tam téměř vše, co se týká mé práce. Také jsem k nalezení v mém zaměstnání v GVUO (Galerie výtvarného umění v Ostravě).

A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?


V: Standardně asi ne, ale v hlavě mi utkvěla věta od skvělého karvinského malíře Otakara Barana, kterou říkala má mentorka v přípravě na střední školu, paní Renáta Filipová, výtvarnice s Petrovic u Karviné, když školil on ji: „Maluj to, co vidíš.“



Děkujeme!


Navštivte také Václavův Instagram.