top of page

AS IS | Hynek Martinec

Malíř

Z Broumova

Momentálně působí v Londýně


Hynkova tvorba se zaobírá surrealistickými motivy jako jsou čas, smrt, sny, a další. Jeho díla tak v sobě snoubí pokřivené či zkreslené prvky s realismem, který jejich snovost ještě umocňuje.




A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostal k umění?


H: Má cesta k umění byla relativně snadná. Hodně jsem sportoval a jeden čas jsem si dokonce myslel, že ze mne bude profesionální sportovec. Pak se stalo něco, co mě úplně přehodilo. Zlom nastal v roce 1991 nebo 92 - bylo mi devět nebo deset let a naše třídní učitelka nás přihlásila do okresní umělecké soutěže. Účastnilo se jí asi 500 dětí. Já tenkrát určitě neměl ambice soutěž vyhrát. A vyhrál jsem. Moje kresba byla vlastně strašně jednoduchá, přesto mi obrátila život vzhůru nohama. Od té doby jsem se umění začal věnovat naplno. Vladimír Rocman, který byl tehdy v komisi, mi nabídl soukromé hodiny a začal mě vtahovat do světa umění.


Asi o rok později do mého života vstoupil další učitel, Josef Ducháč. S panem Rocmanem se znali a byli tak trochu rivalové, což jsem vnímal poměrně intenzivně. Vždycky jsem svoje práce totiž ukazoval oběma, jejich hodnocení bylo vždy diametrálně odlišné. Rocman preferoval tradiční školu a realismus, Ducháč zase abstrakci.


Dalších 10 let jsem studoval. Nejprve na Střední umělecké škole Václava Hollara a o čtyři roky později na AVU. Stihl jsem i stáže v New Yorku a v Londýně.


Studium na střední škole bylo pro mě zásadní. Zde jsem se naučil základům technik. Akademie byla trochu složitější, panovaly na ní zvláštní, místy až toxické vztahy, které vytvářeli samotní profesoři. V podstatě člověk dostal nálepku podle toho, ke kterému ateliéru patřil. Pak už se nedalo moc vybočovat. Platilo, že kdo je z ateliéru X, musí přemýšlet tak a tak… Čekal jsem, že bude stadium na akademii mnohem svobodnější. Bylo to však právě naopak. Panovaly tam všemožné trendy a proudy. To byl nakonec i jeden z důvodů, proč jsem po ukončení studia a odešel do Paříže.


A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?

H: Myslím, že smrt. Všechno se kolem ní točí. Když ráno vstáváme, řešíme své každodenní problémy, stále vše hodnotíme, plánujeme, promýšlíme, kalkulujeme… a práce, alespoň v myšlenkách, nás od smrti oddaluje.


Ocitáme se ve výjimečném, zázračném čase, kdy spolu můžeme mluvit a existovat, máme city, možnost vnímat svět kolem sebe. To je mým nejzákladnějším odrazovým můstkem.


Konkrétně je to téma čas, světlo, slunce, smutek, radost, příroda, lidé, komunikace, spánek… jedním z velkých inspiračních zdrojů jsou mi sny.


A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?


H: Když jsem v roce 2002 přijel poprvé do Anglie, objevil jsem, že tu mám takový zvláštní přístup ke snům, daleko lepší než v Čechách. Ráno po probuzení se mi sny zjevovaly tak, že jsem byl vždy schopný si je pamatovat.


Tenkrát jsem začal daleko více komunikovat se svým vnitřním světem. Každé ráno jsem své sny kreslil a věnoval jsem jim více pozornosti. Dnes mám, díky tomu, desítky, ne-li stovky diářů s kresbami snů.

Nezajímá mě psychologická stránka. Za důležité považuji sny zaznamenávat.


A: Co byste doporučil/a někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?


H: Určitě záleží na každém, ale číslo jedna je chodit do galerií a komunikovat o umění s ostatními. Já umění vnímám skoro až jako jazyk, to znamená, že čím víc se o něm člověk dozvídá, učí se umělecký jazyk a prokousává se jeho vrstvami, tím blíže se dostává k jádru umění. Proto je dobré se na začátku obklopit lidmi, kteří o umění už něco vědí, umí o něm mluvit a předat radost z něj dál.


Vždycky budou lidé, kteří budou k abstraktnímu vnímání inklinovat více než ostatní, a tomu bych i nechal volný průběh. Ale pokud se člověk otevře, umění ho může překvapit a obohacovat celý život.


Fascinuje mě, že děti, které chodí do galerií už odmala, ve svém nízkém věku umění vůbec nehodnotí, jen ho vnímají v pozitivním duchu. Až když se ke všemu přidají naše osobní zkušenosti a priority ho začínáme hodnotit. A čím starší jsme, tím víc se tím omezujeme. Proto člověk, který prvně přistupuje k umění, musí tuto bariéru shodit a komunikovat s uměním jako s partnerem. Jinak mu umění nezačne zpívat.


A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?


H: Takové fráze nebo slova asi nemám, nad svým přístupem ke “čtení” umění moc neuvažuji, je to spíš intuitivní… ale určitě při tom funguje nějaký mechanismus, který začíná punktem - to je moment ve fotografii nebo umění, kdy vás na konkrétním díle něco hned zaujme, aniž byste nad tím přemýšlel/a. Teprve po té se začneme zajímat, co nás vlastně přinutilo se zastavit.




A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?


H: Tím, že jsem vyrostl v Čechách, české umění pro mě bylo zásadní. Ovlivnilo mě však i středoevropské umění. Konkrétně Josef Sudek, Toyen, Adriena Šimotová, František Kupka, Bohumil Kubišta, Jan Zrzavý, Jan Preisler… celá tahle plejáda. Z poslední doby Maria Bartuszová, která teď vystavuje v Tate Modern.


Například u Adrieny Šimotové na mě nejvíc zapůsobilo naše osobní setkání v jejím ateliéru u Stromovky v Praze. Milena Slavická, má profesorka na AVU, mě jednou pozvala na návštěvu k paní Šimotové. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Tehdy už byla ve vyšším věku a já jsem dlouho znal její tvorbu, a tímto se to celé dovršilo. Bylo silné vidět jak se chová, slyšet jak mluví, bylo pro mě výjimečné i její gesto, když mi nabídla čaj.


A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?


H: Ne, a ano. Umění bývá zneužívané politikou a ideologiemi, a stává se tak součástí různých pokroucených historických momentů, aniž by se o to jakkoliv zasloužilo. Spousta umění je komerční nebo vzniká jen proto, že je dotované. Proto ne.


Nebudu si ale nalhávat, že umění v sobě nenese silný odkaz ke konkrétním místům; kultura roste z geografických kořenů. Ale na umění se snažím dívat jako na celek. Umění nepotřebuje překladatele. Sice jsem vyrostl ve střední Evropě, ale jsem nepopíratelně ovlivněn globalizací.


A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?


H: Je skvělé, když člověk může umělce potkat a hovořit s nimi. Já jsem nedávno měl naprosto neuvěřitelný zážitek v Benátkách, kde momentálně probíhá Bienále. Jel jsem tam s rodinou na pár dní, a jeden večer jsme se procházeli po městě a potkali jsme Anishe Kapoora na procházce s přítelkyní se psem. Tak jsem jen šeptnul rodině, že kolem nás prochází významný umělec a šli jsme dál. Po asi patnácti minutách jsme na sebe opět narazili u vaporetta a najednou začala zcela přirozená konverzace. Nastoupili jsme na loď a bavili se dál, a mě fascinovala jeho extrémní otevřenost. Byl velice milý a přátelský. Ironií je i to, že v Londýně bydlíme asi deset minut od jeho ateliéru. Konverzace pomalu končila a oni nakonec vystoupili. Po pár vteřinách se jeho přítelkyně vrátila s tím, že nás Anish chce pozvat na drink. Rychle jsme vyskočili z lodi a šli jsme s nimi na náměstí sv. Marka. V restauraci jsme povídali a povídali… Hovořili jsme i o spolupráci Kapoora s Kaplickým. Také se velice zajímal o českou scénu.


Tohle jsou momenty, které člověka neuvěřitelně obohatí. Samozřejmě po umělecké stránce, ale především po té lidské. Tohle mě na umění baví; když člověk narazí na tu správnou duši, o to větší je to radost. Obzvlášť když tyto věci nastanou nečekaně a neplánovaně.


Nedávno jsem se v rámci Frieze v Londýně sešel s několik sběrateli, a mezi nimi byla paní, která se mi přiznala, že ji umění nikdy vlastně nezajímalo. Začala mu věnovat pozornost až poté, co zemřel její otec, který umění miloval. Díky umění s ním může stále komunikovat, a přitom to ani neměla ráda když byl její otec ještě naživu a snažil se ji brát do galerií.

Proto říkám, že dialogy o umění jsou individuální a pestré, a každý máme reflexi jinou… Každý malinký plamínek zájmu je dobré podpořit. Umění je tichý přítel na celý život.


A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)


H: Určitě v ateliéru, to je místo číslo jedna, na výstavách a v muzeích.


A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?


H: Ora et labora.



Děkujeme!


Navštivte také Hynkovy stránky nebo Instagram


bottom of page