AS IS | Tomáš Tichý

Malíř

Z Prahy

Momentálně působí v Praze

Tomáš Tichý se ve svých obrazech inspiruje společenskými mechanismy a proměnami a změnami, kterými lidská civilizace v jejich důsledku prochází. Ve své nejnovější tvorbě se věnuje současným tématům, jako jsou dezinformace a další skryté nástrahy, kterými si naše společnost prochází v 21. století.

A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostal k umění?

T: Zásadní pro mě bylo studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Byl to pro mě čas velmi intenzivní. Studoval jsem v Restaurátorském ateliéru prof. Strettiho. První tři roky studia jsem žil v představě, že v budoucnu budu malovat i restaurovat. Bylo to naivní, jelikož obě profese je možné dělat pouze naplno a jakýkoli jiný přístup by znamenal, že jedno nebo druhé by člověk časem začal šidit. Restaurování jsem měl velmi rád a vděčím mu za mnohé, ale malování jsem odjakživa miloval a nechtěl jsem v něm dělat kompromisy.

Mezník pro mě byla diplomantská výstava. Tu naši tehdy kurátoroval rakouský malíř - hostující pedagog - Markus Huemer. Přišel tehdy za mnou do ateliéru, aby se podíval, co budu vystavovat, a viděl, že kromě restaurátorské práce tam mám taky velký cyklus vlastních obrazů. Byl z toho úplně v šoku, stále dokola se k nim vracel. Na diplomantskou výstavu mi dal skvělý prostor a já tak mohl víceméně poprvé prezentovat svou malbu. Tehdy jsem netušil, jak velkou službu mi prokázal. Ta výstava nastartovala všechno moje další malířské směřování a dodala mi sebevědomí, které mi chybělo. Restaurování jsem tehdy opustil. Od té doby uběhlo jedenáct let a mám za sebou desítky výstav v Čechách i zahraničí.

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?

T: Myslím, že spíše než o inspiraci jde o určitou citlivost nebo otevřenost k okolnímu světu i vnitřním podnětům. Celá moje práce se točí kolem civilizačních proměn člověka. Zajímá mě pnutí ve společnosti – co formuje naše globální vědomí. Poslední roky se mi do obrazů dostávají témata manipulace a dezinformace a různé podoby skrytého či tušeného nebezpečí. Malba je pro mě ventilem, prostřednictvím kterého se vypořádávám s žitou realitou.

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?

T: Důležitý je pro mě moment příchodu do ateliéru, ztišení se a zachování určité rutiny s přípravou barev a materiálu. Pokud tento moment nic nenaruší, většinou se mi daří uchovat si vysokou koncentraci. Každá fáze malby je jiná. Na začátku – v hledačské fázi – potřebuju většinou ticho. Později podle potřeby střídám ticho a různé hudební žánry. Hudba je nejlepší stimulant - pomáhá mi se zklidnit nebo uvolnit.

A: Co byste doporučil někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreaLvně či jinak? Kde začít, čím se řídit?

T: Myslím, že strašně záleží na tom, jaký druh umělecké činnosti chce člověk vykonávat. Pokud se chce člověk vyjadřovat figurativní malbou, bude pro něj studium velmi jiné, než pokud bude studovat v konceptuálním nebo intermediálním ateliéru. V každém případě bude ale zásadní autenticita uměleckého projevu a vůle překonávat překážky.

A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?

T: Umění se snažím vnímat vždy znovu s dětskou otevřeností a bez předsudků a nespoléhat na jednou vytvořené vzorce chápání. Všichni samozřejmě máme některé výtvarné projevy raději než jiné, ale je zdravé se uvolňovat prostřednictvím odlišných uměleckých přístupů, než konzumovat pouze to, co je nám názorově blízké.

A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?

T: V Čechách máme spoustu naprosto skvělých umělců, jen by se naše galerijní instituce měly více snažit propojovat naše umění s globální scénou.

Nedávno jsem byl na výstavě Věry Novákové v Doxu. Věra Nováková je v mnoha ohledech mimořádná umělkyně i osobnost. Velkou část své umělecké dráhy prožila jako zakázaný autor a společně s manželem malířem Pavlem Brázdou vytvořila úžasné dílo navzdory tehdejší komunistické šikaně.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?

T: To je těžká otázka. Pokud by byla položena v anketě, myslím, že by se mohla hodně vysoko umístit jezdecká socha sv. Václava od Myslbeka – tu znají z Václavského náměstí patrně všichni Češi. Jiná otázka by byla, pokud bychom hledali dílo, které by bylo symbolem českého naturelu. V tomto smyslu se mi asi jako první vybaví Kupka a Mucha. Oba ale trochu v jiném kontextu – oba by byli příkladem toho, jak my Češi neumíme své hrdiny oslavovat a propagovat. Osobně za největšího českého umělce považuji Františka Kupku, ale on velikostí své tvorby jednoznačně přesahuje hranice českého regionu a tudíž ho více vnímám jako velkého Evropana. Ryze česká témata ve své tvorbě používají například malíři Adam Štech, Jakub Tomáš nebo Hanka Puchová. Globálnější charakter tvorby lze naopak sledovat v tvorbě Aleše Brázdila nebo Daniela Pitína. Sleduji také práci Zbyňka Sedleckého, Vladimíra Vély, Alžběty Josefy, Jakuba Čušky, Adély Janské, nebo sochaře Ondřeje Olivy či Kryštofa Hoška.

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?

T: Stejně jako hudba nebo literatura, tak i výtvarné uměni je formou komunikace. Obraz s divákem může komunikovat na několika úrovních. Věřím, že obraz si divákovu pozornost má získat ještě dřív, než divák plně porozumí jeho obsahu. Dochází k tomu při prvním letmém pohledu a fungují tam pozitivní podprahové manipulace, což je soubor technických a psychologických možností obrazu. K porozumění obsahové stránce obrazu dochází až později. V negativním smyslu tyto formy manipulace dokonale ovládá reklamní průmysl, tam jsou ale použity proti člověku. Na obraze jako mediu je navíc dobré i to, že si ho člověk může užít, aniž by mu plně porozuměl.

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)

T: Spoustu let jsem měl ateliér mimo domov. Před třemi lety jsme se s rodinou přestěhovali do většího domu, kde jsem zbudoval ateliér, takže mám práci i rodinu pod jednou střechou a zjistil jsem, že mi to tak vyhovuje nejvíce. Maximum volného času se snažím trávit s rodinou.

Nedávno skončila moje výstava Rozpojení v The Chemistry Gallery v Praze, ke které jsme vydali hezký katalog. Toto léto jsem na rezidenčním pobytu v olomouckém Telegraphu a na podzim chystám výstavu pro Crag Gallery v Turíně v Itálii.

A: Máte oblíbené mo]o či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?

T: Asi nemám, ale v poslední době se mi často vybavil citát Salmana Rushdieho - veškerý hřích spočívá v nepřiměřenosti; volněji řečeno, většina problémů tohoto světa pochází z nepřiměřenosti. Vždy mě znovu šokuje pravdivost toho výroku.

Děkujeme!

Navštivte také Tomášovy stránky nebo Instagram