AS IS | Simona Blahutová

Malířka

Ze Zlína

Momentálně působí v Praze

Simona Blahutová je především malířkou, která občas odbočí k objektům či umění ve veřejném prostoru. Ve svých dílech v podstatě výhradně zpracovává témata moderních dějin, především politické mechanismy západní politiky a totalitních režimů. Každé dílo je pak výsledkem obsáhlého bádání, při kterém autorka sbírá velké množství informací a extrahuje z nich klíčové elementy, které nakonec přenáší na plátno.

A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostala k umění?

S: K umění jsem se dostala "úplně náhodou." Nechala jsem se hecnout svými spolužáky, kteří zvažovali jít na vyhlášenou výtvarnou školu v Uherském Hradišti. Tak jsem se po nich opičila, jenže oni si to pak rozmysleli a mně už bylo trapné je kopírovat podruhé. Tak jsem se tam už musela hlásit. :) Ve čtrnácti člověk neví… Tehdy mě lákala žurnalistika. V té době se zprávy ještě tolik nechrlily jako dnes, takže zpětně jsem vlastně ráda, že mě okolí nasměrovalo jinam. Jen jsem si tenkrát netroufla zvolit si obor - grafika, kde bych byla šťastná. Šla jsem na design obuvi, a i proto jsem střední trochu protrpěla. Ale teď jsem ráda, že umím navrhnout a vyrobit botu. Je to dobrý pocit.

Na vysoké jsem už věděla, že chci dělat volné umění. Hlásila jsem se na sochu - čistě z praktických důvodů - šlo mi to prostě výrazně líp. Až později jsem se přesunula k malbě. Žurnalistika a grafika se pořád promítají do mé tvorby; baví mě vyhledávat informace k projektům.

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?

S: Inspirují mě různé politické události moderní historie, baví mě zkoumat jejich skryté mechanismy a zákulisí. Politika západu se svými stíny a totalitní režimy. Tedy totéž, co mě lákalo na žurnalistice. Dneska už je v novinařině skoro nemožné zabývat se něčím dlouhodobě a psát článek třeba několik měsíců. Proto jsem ráda, že si tuto potřebu mohu realizovat skrze výtvarné umění. Širokou veřejnost to skoro nezajímá, ale člověk je v něm svobodný.

Ty události ke mně vždy přicházejí samy, a dnes už vím, že je dobré na nic netlačit. Pak se stane, že se s někým setkám, ten člověk jen tak bezděčně něco zmíní, co mě zaujme, já si o tom začnu hledat informace a nakonec mě to pohltí třeba na rok nebo i na několik let…

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají v tvorbě?

S: V tvorbě hledám přístup k takové té dětské volnosti a svobodě projevu, proto pracuji večer nebo v noci, kdy mě nic neruší. Pak se mi snadněji daří uklidnit se a ideálně se dostat "dovnitř", napojit se na cosi vyššího, nebo jak to nazvat. Je to stav, kdy nevnímáte čas a cokoli uděláte, je dobře a vy to víte. :)

A: Co byste doporučila někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?

S: Učím na střední výtvarné škole a snažím se hlavně, aby studenti netrpěli, nemuseli zažívat některé věci, co byly ještě za nás běžné. Upozorňovat je, aby si nenechali vzít svou tvůrčí svobodu a uvolněnost, a těm, kteří cítí, že už o ni třeba přišli, aby se ji snažili opět získat. Mám na mysli vlivy okolí a systému, od rodinných příslušníků, přes školu atd. Systém většině z nás vzal spontánnost, protože jsme mu chtěli vyhovět a tím jsme přišli o schopnost vyjadřovat se uvolněně. Získat ji zpět není úplně snadné.

Pokud jde o formální výuku, jako jsou např. různé techniky, základy kresby atd., k nim si člověk cestu najde. Starším a dospělým začátečníkům bych jen doporučila, aby vědomě nehledali žádný styl, kterým by byli rozpoznatelní. Styl nejde hledat, přijde sám…

A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději, když popisujete umění, umělecká díla?

S: Nerada popisuji umění. Na vysoké škole se neustále o umění mluvilo - což je přirozené - ale já mám teď pocit, jako by se tam budovala až přehnaná kritičnost, i když asi záleželo, u koho jste byli v ateliéru a jak byl kdo naladěný. Já jsem bývala velmi kritická. Teď k tomu mám odpor, nerada něco nebo někoho hodnotím.

Často chodím na výstavy a s oblibou na ně beru svoje studenty. Je fajn umělce jen představit a zmínit souvislosti. Pak se o tom bavíme, a mě spíš zajímají jejich dojmy, pocity a postřehy. Vlastně se přistihuji, že mě hodně baví komunikovat s mladými lidmi. Jsou otevření, nemívají předsudky a nejsou zaujatí. Tedy ti, se kterými jsem v kontaktu, což je bublina těch citlivých.

A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?

S: Mám jich spoustu, takže ani nevím, které z nich jmenovat. Líbí se mi různé formy projevu. Z mých spolužáků je mi blízká Adéla Babanová. Oslovuje mě svými tématy a precizním zpracováním; ve svých videích vždycky prezentuje nějakou podivnou událost a pracuje s určitou zahaleností a skrytostí. Také Jakub Nepraš, jehož forma je, řekla bych, na české poměry nevídaně velkorysá, originální, suverénní. Podobně velkorysý z těch starších je Jiří Příhoda, což je asi podpořeno i tím, že dlouhodobě působí v Americe. Přijde mi zajímavé, že se v práci odrazí nejen osobnost, ale i vnější vlivy, jako třeba místo, kde žijete.

Taky chci zmínit jednoho z mých profesorů – Karla Nepraše – ten je ve své generaci, přijde mi, o level výš… neumím to popsat, jakoby měl duchovně něco, co ho vynáší nad ostatní. Z malířů patří k mým největším oblíbencům Denisa Krausová, Jakub Hubálek. Ze sochařů Benedikt Tolar.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?

S: Co mě nikdy nepřestalo bavit a něčím mi přijde velmi výstižné a trefné k Vaší otázce, je převrácený kůň Davida Černého umístěný v Lucerně. Asi záleží, čím si člověk prochází - když jsem kolem této sochy chodila před deseti lety, působila na mě až pozoruhodně silně. Přestože její autor je spíše pop-star českého umění, v tom převráceném koni jsem cítila něco víc než jen efektní věc. Kůň visí vzhůru nohama a je schovaný pod střechou. Je přímo na Václaváku a přitom skrytý. A Václav na něm sedí vzpřímeně jakoby nic. Je v tom ironie a vystihuje to něco ryze českého. To je můj pocit z tohoto díla.

Podobně mě baví pomník Karla Haška od Karla Nepraše. Oba jsou to jezdecké pomníky, sochařsky pojaté velmi originálně a vtipně. Srozumitelně pro laiky i zasvěcené. Udělat sochu, která je chytrá a zároveň dovede oslovit je obrovsky těžké a v těchto dvou případech se to povedlo. Mimo výtvarné umění mě napadají filmy… třeba vynikající Zelenkovi Knoflíkáři. Mohla bych říct i Samotáře, jsou víc legendární. V Knoflíkářích se to kromě absurdit hemží ještě záhadností.

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?

S: V tomto mám asi trochu rozpor. Hodně chodím na výstavy a celkem na vernisáže, ale vlastně nemůžu říct, že bych se tam cítila vždy dobře. Také skoro všichni mí přátelé-umělci se shodují, že navázat kontakt na těchto akcích, přestože jsou k tomu určené, vlastně není vůbec snadné. Mnozí kolegové to vysloveně nemají rádi a na vernisáže vůbec nechodí. To prostředí trochu nutí k banálním frázím. Vernisáže sice mají sloužit k navazování kontaktu, ale nejsem si jistá, jestli to funguje. Jen jsme zatím nic lepšího nevymysleli.

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)

S: Chodím ráda na umělecké a kulturní akce, mám ráda kavárny, jsem městský člověk. Ale protože trávím hodně času mezi lidmi, mám stejnou měrou potřebu samoty. Ráda plavu a miluji cestování. Vyhledávám země na dálném a středním východě a arabský svět. Země jiných kultur, odlišných od té naší západní. Ráda bych viděla Island a Írán, jen nevím, jestli se to ještě podaří.

A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?

S: Kdysi jsem otevřela knihu - byla to, myslím, Egyptská kniha mrtvých - a narazila jsem v ní na větu: „Všechno má svou správnou dobu a svůj pravý čas.“ Ta věta (a ještě několik následujících, které příliš nechci zmiňovat) mi obrovsky pomáhají. Často si na ně vzpomenu. Patřím k těm, kteří na svém klidu musí vědomě pracovat. Myslím, že se to v dnešní době týká spousty z nás. Je dobré si připomínat, že nemusíme nikam spěchat, že vlastně nemusíte dělat vůbec nic, a vše se stane přesně tak jak má, a kdy má.

Děkujeme!

Navštivte také Simoniny stránky