AS IS | Radka Bodzewicz

Umělkyně

Ze Šumperku

Momentálně působí v Praze

Díla Radky Bodzewicz hrají životem. Ostatně ona sama prochází celým procesem tvorby tak, že s každým kouskem "žije" - od začátku až do konce. Její tvorba je podmanivou přehlídkou barev a detailů, abstraktní a figurativní, ale především jedinečná. Jak nám sama prozradila: každý si musí najít svou cestu, nepodceňovat vytrvalost, a hlavně se svými díly souznít.

A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostala k umění?

R: Na základní škole jsem chodila na uměleckou školu, prostě mě to táhlo k výtvarnému projevu. Měla jsem si tehdy vybrat mezi klavírem a výtvarným oborem, a to možná zformovalo mou počáteční cestu. Líbila se mi na tom určitá míra samoty a taky jsem si ráda zkoumala různé techniky a chtěla jsem jako dítě všechny umět a znát.

Fascinoval mě projev našeho někdejšího učitele Otokara Vystrčila – olomouckého výtvarníka, který už byl v té době postarším pánem a většinou zaskakoval za naši lektorku. Vždycky zadal úkol a šel tvořit své práce a já ho potajmu sledovala, měl zadumaný úsměv na rtech a připadal mi skutečně šťastný, jak si vychutnával tah štětcem.

Následovaly pak střední školy s uměleckým zaměřením – jedna v Šumperku, kde jsem byla pouze rok a druhá pak v Brně, pod vedením Petra Veselého. Následovala Akademie výtvarných umění v Praze, kde jsem přecházela mezi ateliéry sochy Jindřicha Zeithammla a grafiky Vladimíra Kokoliy.

Zásadní byla pro mě stáž na Gray´s School of Art v Aberdeenu, která mi ukázala zcela odlišný způsob vzdělávání a přístup k umění na univerzitní půdě vůbec. Po ukončení Akademie jsem obdržela grant The Elizabeth Greenshields Foundation a mohla tak naplno tvořit. Začala jsem četně vystavovat a objevovat zase pro mě nové cesty k malbě a tvorbě jako takové. Začala jsem se zajímat o virtuální realitu spojenou s klasickým obrazem formou “augmented reality“ a vytváření samotných scén ve VR. To trvá doteď.

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?

R: Inspiraci cíleně nehledám, hodně čtu, zajímám se o své okolí (vizuálně), koukám kolem sebe. Obrazy prostě přicházejí postupně jako běžná část dne; důležité pro mě je neustále s obrazem žít. V tvorbě se pak odráží jednak intuitivní práce a jednak i každodenní prožívaná realita.

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?

R: Ano, je to hned několik věcí. Vedu si několik druhů deníků – deník pro denní kresebný záznam, který je čistě sběr vizuální informace. V dalším deníku (work book) zaznamenávám a poznámkuju, co mě napadá tematicky, vizuálně atd. Další deník je pro sběr inspiračního materiálu (inspiration book), který postupně shromažďuji. To bych brala asi jako takový zvyk. Jako rituál bych brala každodenní navštěvování mého ateliéru – kdy tvořím nebo alespoň uklízím, protože úklid mi pomáhá si věci tříbit, věřím, že podle toho, jak prostor kolem jedince vypadá, tak má „naklizeno“ i ve své hlavě.

A: Co byste doporučila někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?

R: Každý autor je jiný a každý si potřebuje najít vlastní způsob. Za sebe mohu ale říct, že je velmi důležité neustále tvořit – kreslit, zaznamenávat, číst, sledovat, nebo alespoň vizuálně trénovat paměť, udržovat obraz, obraz si vysnít. Taky je nedílnou součástí určitá potřeba, chuť. Když to tam není, v obraze je to cítit.

A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?

R: Myslím, že v popisu děl nemám zavedenou žádnou frázi, snad je to pokaždé jiné, podle toho, na co se dívám. Spíš než slova či fráze používám způsob, jak se na obrazy dívám, ten se asi nemění.

A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?

R: Mám. Díla, která se mnou rezonují neustále jsou například díla Františka Ronovského, který na mě zapůsobil jako skvělý figuralista, nakládá s figurou volně a přitom přesně, jsou to pro mě velmi silná díla. Dále bych zmínila Adrienu Šimotovou, její citlivá práce s vlastní tělesností, jemnost a zacházení s barvou. Václav Boštík a jeho speciální citlivost a náboj, který do obrazů vkládá. Také jsem měla vždycky celmi ráda kresby sester Válových, pro jejich surový humor. Dále bych jmenovala například Jindru Vikovou, její přesah keramických soch a figurální instalace. František Skála a jeho speciální styl, originální malby Jana Híska. Z mladší generace mám velmi ráda práce Martina Skalického, který si našel svůj speciální výrazový styl, který neustále posouvá dál. Také mám ráda malby Martina Salajky, malby Petry Švecové, která postupně prožitou krajinu více abstrahuje do barevných polí a dalších mnoha autorů, kteří na scéně působí. Myslím, že je tu mnoho umělců se silným a jedinečným výrazem.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?

R: Obecně moc neumím rozumět národním věcem, vědomě jsem se naučila se s nimi míjet a považuji tyto kategorie za minulost. Co si ale s něčím takovým spojuji je určitě mistr Theodorik a jeho portréty, ačkoliv on sám nepocházel z Čech. V poslední době se také rozmohl určitý kult prezidenta Havla, který mi českou kulturu také evokuje, je ale na pováženou, zda posedlost jeho osobností je ještě v hranicích „zdraví“.

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?

R: Většinou se o umění bavím se svými tvořícími přáteli, se kterými rozebíráme často formální věci typu uměleckého materiálu a způsobech tvorby. Pak jsou tu také dlouhé debaty o tématech a významech, které ale většinou nepatří na skupinové rozprávění. Určitě se ale často ptám, co teď děláš, co čteš, co tě v poslední době nejvíce oslovilo, jakou jsi viděl/a výstavu...

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)

R: Určitě u mě doma v ateliéru, v galerii nebo na hřišti či parku/lese s dětmi.

A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?

R: Jdi dál.

Děkujeme!

Navštivte také Radčiny stránky či Instagram