AS IS | Petr Bařinka

Umělec

Ze Zlína

Momentálně působí v Praze

Tvorba Petra Bařinky vychází z jeho osobních prožitků, těch příjemných i nepříjemných. Zpracovává je s určitou nadsázkou, zahalené do hravé, místy až dětinské prezentace; reálné problémy umístěné do nových, pohádkových světů.

A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostal k umění?

P: Začínal jsem od dětství, asi jako většina umělců. Hodně jsem si kreslil, chodil jsem do ZUŠ. Studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, poté UMPRUM, a nakonec jsem si dodělal doktorát v Bratislavě, na Vysoké škole výtvarných umění. Takhle jsem neustále objevoval spoustu různých směrů, od grafiky přes ilustraci a sochu, až nakonec v Bratislavě jsem se věnoval malbě.

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?

P: To, co se děje kolem mě. Realita, kterou vnímám kolem sebe a dál si ji přeměňuji do něčeho svého.

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají v tvorbě?

P: Většinou chci mít při tvorbě klid, neposlouchám žádnou hudbu. To je pro mě nejdůležitějším rituálem, protože mi pomáhá nalézt i mentální klid. Také si na práci vždy vyčlením čas. Běžně dělím svůj čas mezi spoustu aktivit, a proto když tvořím, vím, že ten čas je určený tvorbě a ničemu jinému. Žádné rozptylování; telefon a počítač odkládám pryč.

A: Co byste doporučil někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?

P: Pokud jde o člověka, který sám míří na cestu umělce, měl by si uvědomit, že to není cesta jednoduchá. Obvykle to nebývá tak, že stačí vystudovat uměleckou školu a všechno se začne dít samo. Je zde spousta faktorů, které hrají roli - záleží na tom, s kým se znáte, kdo vás podpoří. Je potřeba mít ze začátku nějakou finanční podporu, alespoň než se uměním začnete živit. Pokud se uměním chce někdo živit, měl by mít tyhle věci podchycené. Mít dobrý marketing, mít kolem sebe lidi, kteří budou člověka posouvat dále nebo si jeho umění kupovat.

Ani já se uměním neživím - měl jsem období, kdy jsem se o to snažil, ale zjistil jsem, že nepatřím mezi ty umělce, kterým se to daří. Měl jsem skvělá období, ale také slabá. Proto se teď snažím věnovat i jiným věcem, a umění dělám především pro sebe. Když se něco prodá, je to super bonus navíc.

Závěrem bych proto poradil zvážit, jak si vlastně člověk tu svou cestu s uměním představuje. Zda chce mít tvorbu jako zdroj obživy, jestli chce mít rodinu. S tou už nejde být takovým tím umělcem, který žije o suchých rohlících a vodě.

A: Jaká tři slova či fráze si spojujete s uměním?

P: Určitě komunikace, protože umělec využívá umění právě k tomu, aby komunikoval. Realizace, ve smyslu realizace sebe sama. Umělec ve své práci vidí jakýsi smysl své existence, dělá ho svým způsobem, který umí jen on. A do jisté míry je umění i darem pro ostatní, kteří ho konzumují. Umění obohacuje lidem životy, ať už na výstavách nebo ve svých soukromých sbírkách.

A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?

P: Z historie mám třeba rád Váchala, který si dělal věci opravdu po svém, nebyl ani ve své době mainstreamovým umělcem. To, co dělal, dělal konzistentně a kontinuálně. Byl to velice zajímavý člověk. Mám na něm rád i jeho spojení se spiritualismem a okultismem.

Z těch, kteří přišli o generaci či dvě přede mnou, mě baví například Kintera nebo Bolf. Oba jsou zaslouženě tam, kde jsou. Když jsem sám začínal s uměním, měl jsem velmi rád Františka Skálu, obzvlášť jeho objekty. Podobně jako Váchal je typicky českým umělcem. Z mladších autorů mám rád Jakuba Janovského, Honzu Vytisku.

Sám ale nejsem moc fanouškem konceptu. Je spousta konceptuálních kousků, které mají kvalitu, ale mnoho z nich má smysl jen na teoretické úrovni. Proto mám radši díla, která vznikla z osobních prožitků.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?

P: Hned mě napadl Švejk, i když je to kniha. (smích) Je v podstatě takovým zosobněním české mentality. Z výtvarného umění pak díla Josefa Lady, který Švejka nakreslil. Možná to příliš zlehčuji, ale nenapadá mě žádné dílo, které by skutečně vystihlo český národ.

Já jsem studoval u Kurta Gebauera, který v sobě má silnou českou mentalitu. On má takový svůj osobitý, hravý přístup, rád si dělá legraci z věcí kolem sebe. Ale není jen ironický, má v sobě i laskavost.

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?

P: Určitě nejlépe fungují výstavy, komentované prohlídky nebo vernisáže, kde se lidé mohou setkat přímo s umělcem. Nebo stačí i jen to, že si na tu výstavu zajdou, něco si o tom umělci přečtou. Ale myslím si, že na to nejsou lidé příliš zvyklí. V Praze ano, ale v menších městech jsou galerie prázdné. Často v nich bývají kvalitní výstavy, jenže lidi nenapadne je navštívit. Je tu pořád určitá hranice mezi oficiálními institucemi, které umění prezentují, a mezi většinou, která umění konzumuje. Umění je stále chápáno jako něco, čemu široká veřejnost nerozumí a tak je to ani nezajímá, i když se to postupně daří bortit. Bylo by fajn lidem umění přibližovat a ukazovat, že zas tak nepochopitelné není.

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)

P: Já jsem ten typ umělce, který se nijak zvlášť neúčastní uměleckého života. Nechodím moc ani na vernisáže. Abych řekl pravdu, v uměleckém prostředí se necítím nijak dobře. Spíš než zájemci o umění mě tak mohou potkat moji známí, popř. návštěvníci na mých výstavách. Ale často chodím do kina, tak třeba tam na mě narazíte.

A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?

P: “Jít stále dál.” Nezastavovat, i když je cesta přede mnou kostrbatá nebo klikatá.

Děkujeme!

Navštivte také Petrovy stránky či Instagram