AS IS | Monika Žáková

Umělkyně

Ze Středočeského kraje

Momentálně působí v Praze


Monika Žáková je malířkou, jejíž tvorba je vysoce abstraktní a inspirovaná formami komunikace či individuálním vnímáním reality. Její plátna, stejně jako prostor, který k práci vyžaduje, jsou minimalistická a čistá; zaujmou především nepřehlédnutelnou texturou. Přečtěte si náš rozhovor a nahlédněte na umění z její jedinečné perspektivy.




A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostala k umění?


M: Inklinovala jsem k různým formám vizuálního vyjádření již od malička, v dětství jsem trávila hodně času kreslením a poté jsem se dostala i ke keramice a myslela jsem si, že se stanu sochařkou. To se nestalo a já jsem se začala zabývat malbou a nakonec vystudovala Akademii výtvarných umění u Jiřího Sopka a Igora Korpaczewského.



A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?


M: Mé starší práce, nebo setkávání, které je doprovázené zajímavým rozhovorem. Jsem fascinovaná různými formami komunikace, ať už na verbální či neverbální úrovni. Skutečnost, že každý z nás si uchovává  jiné vzpomínky nebo vnímá určitou věc zcela opačně.



A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?


M: To, co mi pomáhá v tvorbě je hodně denního světla, bílé stěny a prázdný prostor. Tyto konkrétní věci mohou být v přeneseném slova smyslu i potřebou čistoty myšlenek pro naprostou koncentraci.



A: Co byste doporučila někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?


M: Nepodceňovala bych klasické vzdělání. Projít si základy kresby a malby. Naučí vás to dívat se na svět kolem sebe a všímat si věcí, které jsou podprahové, tušení.



A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?


M: Obecně jsem toho názoru, že trpíme omezenou slovní zásobou. Umění vyvolává různé asociace, často i protichůdné. Umění by nás nemělo odpojovat od fyzického světa, ale může nás přimět zpochybnit naše percepční zkušenosti.







A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?


M: Paradoxně to nejsou umělci vyjadřující se v médiu malby: Běla Kolářová a Pavel Baňka. Odvahou, určitou zarputilost  a nadhledem. U Pavla Baňky oceňuji inklinaci k non-profit scéně, která je deklarací osobní svobody. Ta je pro tvorbu naprosto zásadní esencí.



A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?


M: Zajímavá otázka, ale zdráhám se umění zavírat do lokálních kategorií. Každé umělecké dílo je odrazem autorova způsobu uvažování a jak jsme se my lidé stali kosmopolitními, dá se totéž říci i o uměleckých dílech. Můžeme hovořit spíše o evropské kultuře, a pokud mám uvést příklad, tak Adriena Šimotová, Nepřítomné tělo, 1976.



A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?


M: „Stačí to na sebe nechat jen působit."



A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)


M: Momentálně jsou to Vinohrady, ale město potřebuji vyrovnávat přírodou, takže jezdím často na Slapy za svou rodinou.



A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?


M: „Realita je to, čemu věříme.“



Děkujeme.



Navštivte také Moničiny stránky nebo Instagram.