Výtvarnice
Z Boskovic
Momentálně působí v Praze
Magdaléna Roztočilová je uměleckým chameleonem - její portfolio zahrnuje malbu, sochu, instalaci, umění ve veřejném prostoru, vytvořené z všemožných materiálů a za použití nejrůznějších technik. Její díla jsou jemná, obvykle figurálního rázu, přesto se vyznačují určitou nejasností a neznámem, které až znepokojují.
Nádoba NO.1, 2021, keramika, 70x40x40 cm
A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostala k umění?
M: Nepocházím z rodiny, která by byla nějak výtvarně založená ani jsem neměla umělce ve svém nejbližším okolí, ale město, ze kterého pocházím, má poměrně bohatou historickou kulturní obec, jak židovskou, tak křesťanskou, takže jsem vnímala tyto vlivy podprahově odmalička. Také jsem s rodinou často navštěvovala Vídeň, která je nedaleko a kde je spousta inspirace.
A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?
M: Asi bych to pojmenovala “vnitřní svět.” Největší bohatství pro umělecký projev je pro mě jedinečnost našeho vnitřního života, způsob jedinečného vidění světa. Umění má svůj vlastní, svébytný jazyk, ke kterému každý umělec svou jedinečností přispívá.
A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?
M: Klid. Mám dvě děti, proto je pro mě vše teď trochu náročnější a o to více si uvědomuji, jak důležité jsou pro mě momenty klidu a soustředění. Mít pořádek, nastavit si prostředí a vyhradit si čas a prostor na tvorbu samotnou.
A: Co byste doporučila někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?
M: Pro mě v tomto ohledu nejzásadnějším momentem bylo uvědomění si, že je dobré vybrat si svůj směr nebo profilaci, a té se vyhrazeně věnovat, ponořit se do ní. Do té doby bylo moje rozpětí vizuálního vyjádření široké - malovala jsem, dělala jsem textilní objekty, sochy za použití nejrůznějších technik - a zaměření se na pouze jeden proud mě ve výsledku posunulo úplně nejdál a nejrychleji.
A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?
M: Umění je svébytný vizuální jazyk. Mám pocit, že tento pohled ale často chybí v současné debatě. Některá odvětví, např. koncept, se snaží tak trochu vyhnout té vizuální formě, přitom já si myslím, že je zásadní uvědomit si, že umění má svůj vlastní jazyk a často ani nepotřebuje vysvětlení. Stává se, že když má umělec popsat svou práci vlastními slovy, může to být zavádějící.
A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?
M: Já mám umění velmi ráda a uměleckou scénu se snažím sledovat. Ať už jde o staré mistry, kteří jsou v Česku poměrně výjimeční, např. Kupka nebo Preissig, nebo ti novější, kterých mám také ráda hodně. Já ale necítím, že by pro mě v tomto ohledu platilo nějaké časové vymezení. Často vidím práci lidí, kteří jsou mnohem mladší než já, ale i v jejich umění nacházím věci, které mě naprosto fascinují. Ze současných umělců mám ráda třeba tvorbu Dana Vlčka, což je malíř. Často si všímám, že mě baví úplně opačná forma vyjádření, než kterou volím já.
A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?
M: Slovanská epopej. Je to rozmanité dílo, krásné a velkolepé, které má své místo i na světové scéně, ale zároveň je s ním spojena taková ta česká klasika. Nejsme schopni přijmout toto dědictví a dostatečně se o něj postarat.
A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?
M: Myslím si, že je důležité dát prostor divákovi, kterého jako umělec vnímám jako svého spolutvůrce. Teprve dialog mezi uměleckým dílem a tím, kdo ho sleduje, je pro mně naplněním smyslu onoho díla.
A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)
M: Já jsem zakládajícím členem studia Prám, což je pro mě nejzákladnější platforma, kde mám ateliér a kde trávím nejvíc času. Vzniká tam drtivá většina toho, co vytvářím. Zároveň čím jsem starší, tím více oceňuji rozměr kavárenského života, kdy člověk sedí nad dobrým kafem a má prostor povídat si o věcech z nového pohledu, reflektovat svoji práci i tvorbu jiných lidí.
A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?
M: Pro mě nejzásadnějším momentem v tuto chvíli - protože v různých životních etapách se to vždycky proměňuje - je myšlenka “právě teď.” Nejsem člověk, který by se dal svázat do nějakého motta nebo citátu, to mi není úplně blízké, ale kdybych to měla nějak definovat, je to kouzlo přítomného okamžiku, což je pro mě jediná realita. Honba za tím co bude mě může zklamat a zasněný pohled do minulosti člověka vede k tomu, že nic nevytváří, protože má pocit, že všechno už bylo. Proto je pro mě právě teď nejsilnějším momentem.
Děkujeme!