AS IS | David Moješčík

Sochař

Z Frýdku-Místku

Momentálně působí v Janovicích u Frýdku-Místku

David Moješčík je sochařem, který se zabývá především figurativní sochou. Velkou inspirací je mu jóga a do svých děl často skrývá symboly. Rád sleduje interakci diváka/veřejnosti s jeho díly a lišící se interpretace a názory, ať už pozitivní či negativní - za jeden z hlavních úkolů umění totiž považuje jeho schopnost budit emoce, a to jakéhokoliv rázu.

Levitace III, 2009, polyesterový gel, laminát, ocel, akrylová a olejová barva, výška 2 m. Autor fotografie: Kristýna Štuková (2010).

A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Co vás přivedlo k umění?

D: Narodil jsem se a vyrostl jsem ve Frýdku-Místku. K umění mě přivedl celý můj život, okolí. Nějak jsem to tak vnímal, že umění je přirozená součást mne. U nás v rodině nikdo umělec nebyl, ale můj otec rád maloval a přiznal se mi, že jako kluk uvažoval studovat umění, ale z praktických důvodů se tatínek rozhodl pro studium hutního inženýrství. Přesto jsem k umění byl veden odmala, i když spíš pocitově než vědomě. Rodiče nás (tedy mne i mou sestru) vždy nechali dělat, co nás nejvíc bavilo a naplňovalo, a to pro mě bylo malovat a kreslit. Přihlásil jsem se do výtvarného kroužku a paní (pozn. výtvarnice Fajkusová), která ho vedla, byla výborná učitelka. Usměrňovala žáky spíše v technické oblasti, ale dávala nám velkou kreativní svobodu. Byl tam skvělý kolektiv, chodili jsme na výstavy, dokonce nás učila i dějiny umění. Chodil jsem tam moc rád. Tak moc, že jsem si naschvál vybral i další termín navíc, kdy byl pionýr, abych do něj nemusel chodit. (smích)

Nevyrůstal jsem ale pouze s malbou, kreativně jsem se formoval všelijak průběžně. Když se můj otec se svým bratrem pustil do přístavby našeho domu, chodil jsem občas s nimi (tzv. jim “pomáhat”). Na stavbě bylo plno jílu a já si z něj plácal nesmysly a pak je na sluníčku sušil. Nebo jsme se starším a velmi řemeslně šikovným bratrancem jednou vyrobili u babičky na vsi přehradu. Po pár týdnech mi bratranec psal, “přehrada funguje, přijela Veřejná bezpečnost a hledají, kdo jim tam vytopil pole.” (smích) Takových experimentů byla kupa, dokonce jsme zkoušeli „Tleskačovo létající kolo“, ale to jsme naštěstí nerealizovali do konce, protože bychom se asi zabili. (smích)

Po základní škole jsem se vyučil kameníkem v Žulové a pak chvíli studoval grafický i průmyslový design v Ostravě, ale protože mě design nenaplňoval, rozhodl jsem se místo toho studovat sochařství v Hořicích v Podkrkonoší, městě kameníků a sochařů. Prožil jsem tam příjemné tři roky a celou dobu jsem věděl, že chci být sochařem. Rozhodující moment nastal už v Žulové, v okamžiku, kdy jsem šel do knihovny a objevil knihu s kresbami Michelangela. To bylo poprvé, co jsem je kdy víc prozkoumal a uchvátily mě natolik, že jsem se rozhodl, že takové umění chci dělat.

Posléze jsem v Brně na FaVU VUT studoval dva roky sochu pod vedením prof. akad. soch. Vladimíra Preclíka a následně přešel na AVU, kde jsem studoval u prof. Jana Hendrycha. Tehdy také nastal důležitý zlom – do ateliéru na AVU zavítala na exkurzi skupinka studentů sochařství z Brna spolu se svým vedoucím akad. soch. Michalem Gabrielem (který v té době vystřídal ve vedení ateliéru v Brně prof. Preclíka). Požádal jsem Gabriela o konzultaci, která se stala pro mne opravdu velmi určující a byla asi mou první konzultací na velmi vysoké úrovni. Kladl mi takové otázky jako proč to dělám a co vůbec chci dělat, a chtěl, abych se i já ptal sám sebe co svou tvorbou sleduji a jak toho (ne)dosáhnu. Dovedl na věc nahlížet mým pohledem a porozumět mému způsobu uvažování, a protože se dozvěděl, že jsem měl odjakživa blízko k józe a východní filozofii, zeptal se mě, proč nedělám jógové pozice. V ten moment se mi jakoby rozsvítilo a já si uvědomil, že pod tímto člověkem chci studovat, a rozhodl jsem se opět studovat v Brně. Po studiích jsem dál spolupracoval s Michalem Gabrielem, zčásti dodnes na některých jeho projektech a dílech spolupracuji. V ateliéru figurativního sochařství na FaVU VUT v Brně jsem se seznámil i s výborným sochařem Michalem Šmeralem a společně jsme začali dělat různé soutěže, které nás tzv. “nakoply” - nejen tak, že nám poskytly obživu, ale motivovaly nás k rozvíjení způsobu přemýšlení o sochařství a veřejném prostoru.

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?

D: Život sám. Velmi mě inspiruje jóga, ale jinak je to také o tom, co člověk zrovna zažívá, v jakém je rozpoložení. Když mi zemřel otec, velmi mě to sebralo, protože jsem věřil, že ten boj s nemocí vyhraje. Bojoval do poslední chvíle. Když odešel, byl jsem z toho tak špatný, že jsem nevěděl co dělat. Jediné, co mi zbylo, byly pohádky. Ty mne provázely životem už předtím, nejen v dětství. Vrátil jsem se totiž na nějaký čas za mojí maminkou do domu, kde jsem vyrostl, a našel jsem tam knihy, které po mně podědila sestra. A tak jsem začal pohádky zase číst a sledovat – klasické i animované, staré i novodobé. Až jsem se přes ně dostal k novému tématu: začal jsem dělat víly. Když se mi pak víly zčásti omrzely, vrátil jsem se opět k józe a propojoval ta dvě témata.

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?

D: Každý člověk má svůj ritus. Nedávno mi jeden můj kamarád a spolužák, geniální sochař Aleš Bernard, připomněl, jak jsme spolu kdysi s dalšími spolužáky na střední škole v Hořicích každé odpoledne nebo večer kreslili figuru. Nevynechali jsme snad ani jeden den. Jeden z nás vždy seděl modelem a ostatní ho kreslili. To nás naučilo nejen kresbě, trpělivosti, pracovní disciplíně, ale i vnímání světa kolem nás ve všech jeho detailech. Po hodině nebo dvou se ale ten kdo zrovna seděl na model samozřejmě začal nudit, tak jsme šli na chvíli na pivo, načež jsme se po pivu zase vrátili ke kresbě. A Aleš poznamenal, že jsem ostatní vždy popoháněl, protože jsem ještě chtěl každý večer meditovat. A je pravda, že dodnes se každý večer snažím meditovat. Není to jenom práce s mantrou atd., alespoň u mě to vždy začíná jako rekapitulace celého dne, během které si vzpomenu na všechny věci, co jsem ještě zapomněl, a tak dlouho se k nim vracím a dodělávám je, až je mám všechny vyřešené. Kdysi jsem i cvičil každé ráno, dokonce jsem nějakou dobu i předcvičoval. Nejsem ale akreditovaný cvičitel jógy, tak jsem vždy jen dělal cviky před kamarády a oni po mně opakovali. (smích)

Při mechanické práci, kdy už nemusím přemýšlet a kreativní část práce je dokonána, rád poslouchám klasickou hudbu nebo audioknihy. Mám rád severské krimi nebo Stephena Kinga, kterého – teď to bude možná trochu kontroverzní – považuji za jednoho z největších umělců, které kdy Amerika měla.

A: Co byste doporučil někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?

D: Kreslete. Všechno, co je okolo, a když nebudete vědět co, tak začněte u sebe. A až toho budete mít dost, zkuste vyhledat někoho, kdo Vám k tomu něco řekne a nějak Vás usměrní. Kresba je osa veškerého výtvarného umění. Prý Ghirlandaio měl ve svém ateliéru na zdi obrovský nápis “Nedovol, aby přišel den, že bys nic nenakreslil.” Díky kresbě se naučíte vnímat realitu tak, jak je, a na plátně pak můžete vytvořit realitu úplně novou. To je na umění to nejúžasnější.

D: Choďte i ven do přírody a pozorujte ji, navštěvujte galerie, všímejte si soch ve veřejném prostoru...

A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?

D: Mám takové své motto, a to je nezraňuj a nezabíjej. Je to základní filozofie jógy, a tato slova mi vyznačují hranice, které bych neměl překračovat, nejen v životě, ale i v umění.

Když pozoruji dílo, v podstatě jakékoliv umění, dávám si většinou základní tři otázky: Co? Jak? Proč? Nejenže mne tomu tak naučili, ale i děti se neustále ptají tím svým proč? Abych dostal odpověď na proč, potřebuji tu věc, dílo, artefakt, prozkoumat a pochopit.

A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?

D: Člověka v podstatě ovlivňuje vše, s čím se setká, ale jak už jsem zmínil, co mě ovlivnilo úplně nejvíc byl Michelangelo a jeho kresby. Z českých umělců byl na mě prvotním velkým vlivem František Drtikol a jeho fotografie. Byl jogínem stejně jako můj otec, který mě k józe přivedl. Lidé, se kterými se můj otec znal, byli často právě z okruhu Františka Drtikola. Měl jednu krásnou myšlenku: je jedno, jestli tvoříte umění ze zlata, diamantu nebo z hoven, záleží na tom, co s tím materiálem svedete - to je umění. Od člověka jako on mi to zní ještě o to pravdivěji a věřím tomu, že člověk na sobě skutečně musí pracovat, neustále o sobě pochybovat a hledat nové způsoby, jak realizovat své nápady.

Fotografie na mě vůbec vždy velmi působila. Mám mnoho přátel fotografů a mnoho umělců, které mám v paměti, jsou právě fotografové. Fotografii studovala i moje sestra Kristýna, díky níž znám i výbornou fotografku Ditu Pepe anebo sestřina profesora ze školy Jindřicha Štreita. Sochař Tomáš Medek, který dělal asistenta u Michala Gabriela, kde jsem studoval, mne jednou i upozornil, že mám určité podobnosti v sochách s některými fotografiemi Ivana Pinkavy. Ivan Pinkava mi později dělal i oponenta mé diplomové práce. Pod Michalem Gabrielem jsem pracoval dlouhé roky, a i to mě ovlivnilo. Baví mě také některé sochy od Stefana Milkova nebo Jaroslava Róny.

Z dob studia mě ovlivnil tzv. “hořický secesní rodénismus,” který měl vliv snad na každého, kdo tam studoval. Ta škola vznikala během secese a za působení Quida Kociana a jeho okruhu. Jeho věci mě tedy ovlivňovaly a formovaly, ať už v dobrém nebo ve špatném. Člověk k tomu až získá odpor, ale jak se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe a mě nakonec 19. století začalo zajímat a bavit – nejen v umění, ale též v hudbě a literatuře. Tyto umělecké směry byly vlastně takovým italsko-francouzským historismem přeneseným do českého prostředí, který mě naprosto fascinoval a velmi mě inspiroval v mém tvůrčím procesu. Z Hořic je také blízko do Betléma a do Kuksu, což je naprosto geniální “zjev” českého baroka od Matyáše Bernarda Brauna. I tyto vlivy ve mně hluboce zakořenily, i když dělám něco úplně jiného a jiným způsobem. Měl jsem ale období, kdy jsem měl velmi rád dynamismus a expresivitu baroka.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?

D: Určitě Myslbekův sv. Václav. Svatováclavská tradice je u nás stále velmi živá, přežila od dob Přemyslovců až dodnes přes všechno, co se tady stalo, a tolik historického se stalo právě okolo té (Myslbekovy) sochy – demonstrace, stávky, psala se historie, ... A pak vlastně i sochy Jana Nepomuckého. Snad každá vesnice má jeho sochu, a jejich křesťanský odkaz přestál všechna období změn už od 17. století.

Jen tady vyvstává problém, že umění dnes už není jen ilustrací. Proto kdyby takové dílo mělo vzniknout dnes, muselo by to být něco úplně nového, a bylo by to věčně nespokojené dílo, tak jako náš národ. (úsměv)

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?

D: Myslím si, že každé umělecké dílo by mělo nějak komunikovat už samo o sobě. Umění jako takové má budit emoce, a jakožto výsledek intelektu a tvůrčího procesu umělce na Vás působí skrze emoce, které do něj jeho autor takto vložil. Je to jako jakási převedená nebo zhmotnělá činnost nebo energie autora, a umělecké dílo plní svůj účel v momentě, kdy je schopno to vše (ten obsah) předat divákovi. Ať už v dobrém nebo špatném, jen ať nikomu neubližuje. Pak se umění může stát demagogií a nesmyslem.

Problémem je, když Vás dílo nechá naprosto chladným. Když kolem něj projdete a ani si ho nevšimnete, nedovedete ho ani vnímat. Ale jsem přesvědčen, že ať už do svého díla umělec vloží cokoliv – i třeba své ego – tak nenechá diváka lhostejným. Není podle mě příliš v pořádku, když si umělec dělá legraci z diváka, ale jsou díla – jako např. Warholův Spánek - jejichž účelem je i provokace, snaha diváka vyburcovat. Tím bych mohl narazit i na svou Věru Špinarovou, do které jsem vložil ironii a posun. Někomu se vše jeví jasné hned a pochopí, někomu až časem, někomu stále zůstávají tyto momenty skryty, někdo je třeba nechce vidět. Díla vytvářejí svůj příběh a divák se může stát jejich součástí. Vždy mne zajímala u (nejen mých) soch interakce diváka s hotovým dílem. Při vystavení svých soch jsem opět jen pozorovatelem, přestávám vyprávět, protože tuto funkci jsem předal soše. A socha je koneckonců novým konstruktem skutečnosti, nebo jakousi výpovědí o realitě a pravdě, její esencí.

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)

D: No, asi doma. (úsměv) Nejčastěji tvořím v ateliéru, mám ho tu přistavený u domu a už jsem se v něm i naučil přemýšlet. V minulosti jsem měl ateliér v bývalém chlévě, kde jsem sice rád tvořil, ale nějak se mi tam nedařilo přemýšlet a soustředit se. V mém novém ateliéru mi to jde líp. Ale já vlastně ani moc nevím, kde a kdy se mi v hlavě nápady berou … když pak něco v mysli už převaluji, často to nadhodím manželce a je mým prvním a docela dost upřímným kritikem.

A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?

D: Opět, nezraňuj a nezabíjej. Není to pouze o tom, že je někdo pacifista. Musí to být pravda i ve vaší mysli, a to je někdy problém – i myšlenkou se totiž dá zranit. A také často myslím na starou františkánskou větu, “modli se a pracuj.” To na mě velmi zapůsobilo, tak jsem si to převedl i na sebe. Není to jen modlitba, odkazuje to i na to, jak je důležité věřit sám sobě, myslet pozitivně ať se děje co se děje a tvrdě pracovat.

Děkujeme!

Navštivte také Davidovy stránky