AS IS | Bronislava Bakule Malá

Výtvarnice

Z pomezí Vysočiny a Jižních Čech

Momentálně působí v Praze

Bronislava Bakule Malá vystudovala sochu, ve své tvorbě však hojně využívá i malby, kresby a grafiky. Sama říká, že uměním byla odjakživa spjatá bytostně, své práce nazývá svým "osobním deníkem svého vztahu k přírodě."

Tubes 1, 2021, linoryt.

A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostala k umění?

B: Patřím mezi ty šťastné jedince, kteří nikdy nemuseli řešit dilema ohledně smyslu a směru vlastního života, výběru školy, hledání zájmů, přemýšlením nad volnočasovými aktivitami atd. Kam sahá moje paměť, tam kontakt s výtvarnem prostupuje můj život jako stálá konstanta natolik zásadně, že mě o tom nikdy nenapadlo ani přemýšlet. Bylo to jasné mě i okolí už od školky, takže k umění jsem se nedostala, ale vyrostla jsem s ním v nenucené symbióze. Smysl pro vizuální vjemy, krásu a manuální zručnost jsem měla geneticky danou a pokud mě rodiče podporovali, bylo to pro nás všechny jen přirozené.

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?

B: Můj vlastní život. Je to už moje ohraná mantra, ale autentičnost sdělení je v umění obecně zásadní kvalitou. Samozřejmě těch složek je víc, především forma je klíčová. Ale pro fungování celku je opravdovost jednou z prioritních hodnot. Sama mám inspiračních zdrojů mnoho, nemám je nějak kategorizované nebo hierarchicky seřazené a nechávám tomu všemu volný průběh. Důležitý je výsledek a původní inspirační zdroj se může v procesu i vytratit, ale jedna věc je přeci jen společná; ať už pracuji na nějakých elementárních principech nebo zdokumentuji zahradu, všechno je to můj osobní deník ve vztahu především k přírodě, ať už přírodním motivům nebo obecným fyzikálním úkazům.

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?

B: Nikdy jsem si žádné nepřipouštěla, ale v poslední době se mi často stává, že největší příval nápadů mám při uspávání dětí, kdy se dostanu do stavu zklidnění a v hlavě mi to pak rozpoutává exploze nápadů, představ, témat a obrazů. Některé často zapomenu nebo přefiltruji, ale tenhle rituál mi ukazuje, jak jsou potřeba chvíle, kdy je třeba zpomalit, aby mohl mozek pracovat samovolně. Zklidnění je ta zdrojová část, naopak ta procesní je založená na disciplíně. Potřebuju se vždy dostat do tempa a mít pravidelný a trochu vojenský režim, když chci něco udělat a dotáhnout do konce. Přináší mi to soustředění. Není to žádná velká impulzivní romantika, i když ty tvůrčí nárazy euforie občas mívám také, ale bez drilu to zkrátka nejde.

A: Co byste doporučila někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?

B: To záleží na příčinách a hlavně ambicích každého zvlášť. Pokud to někdo myslí vážně, tak se většinou nezačíná, ale žije se tím. A dětem, těm bych neradila nic. Přirozenou kreativitu raného věku je škoda brzdit poučkami o perspektivě, stínování a stavbě těla. Těm starším bych doporučila pouze brát to vážně, poctivě, upřímně a hodně sledovat nejen věci kolem, ale i sebe, ale především vlastní přístup a podle toho hledat někoho, kdo vám pomůže najít co přesně je vaše kopyto. V tom je totiž zakopaná obecně životní spokojenost.

A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?

B: Asi jich bude víc než tři - zpravidla přemýšlím nad formou a obsahem, jestli nejsou věci moc vyspekulované a překombinované ve smyslu srozumitelnosti konceptu, o kontextu, nad materiálním zpracováním, atd., těch veličin je spousta. Ale často si vystačím se slovníkem obsahující dost banální slova jako skvělý, dobrý, blbý, hrozný, hnusný, což jsem ochotná rozvést, když to někoho zajímá.

A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?

B: Já na vzory a idoly obecně moc netrpím. Zajímají mě především jednotlivé výstupy a ty bych mohla jmenovat nekonečně dlouho. U každého autora mě fascinuje něco jiného, někdy je to víc přístup, jindy kreativita, někdy technická dokonalost, někdy i disciplína, vhled, odvaha atd., bez výjimky zpracování a vždy, když někoho jmenuji, je mi pak akorát líto, že jsem na někoho zapomněla.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?

B: V pejorativním smyslu slova ano, třeba Ruda Pivrnec od Petra Urbana, ale teď samozřejmě sarkasticky přeháním. Tohle je ve výtvarném umění trochu problém. Mentalita národa se dá uchopit docela dobře literárně (v tomhle směru stojí za zmínku kompletně dílo Františka Gellnera), divadelně, filmově, ale jednotlivé výtvarné dílo je v tomhle ohledu vždy zploštělé, ačkoliv zobrazení mnoha idejí nechybí. Coby komplexní odraz češství mě nejspíš bezvýhradně nic neoslovuje.

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění?

B: O umění zpravidla hovořím s lidmi, které to zajímá a na to mi vždy stačí věta - "Už jsi viděl(a) to a ono?" Nebo naopak oznamovací věta "Viděla jsem to a ono." Není v tom nic zasvěceného, ale zasvěcený musí být druhý účastník dialogu. Mám kolem sebe velice rozmanitou sortu lidí, u některých z nich bych skončila dřív, než bych dopověděla první větu, s fundovanými lidmi je to ta nejpřirozenější a nejběžnější věc po sluncem.

A: Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?

B: Nelhat, dělat věci kvalitně a poctivě. Obecně je účinné, když se vám podaří zahrát na strunu, která je pro druhé srozumitelná. V tom případě je jedno, jestli je to osobní nebo obecná zkušenost. Pokud dojde ke ztotožnění idejí, moc práce s tím pak není.

A také záleží, co si od toho slibujete. Politické a sociální umění se chová jinak než introvertní grafika či hudba, některé věci jsou z podstaty víc invazivní, tak je okolí zkrátka nepřehlédne, jiné to mají svým charakterem složitější a navíc je často třeba překonat bariéru mezi dílem a divákem zapříčiněnou celkovou orientací vzdělání, kdy se kultura jako taková prezentuje jako nepodstatná, přestože je to stavební kámen společnosti.

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)

B: Doma. Nejsem plenérový typ, i když pobyt v přírodě je velkou hnací silou, samotný výtvarný výstup už si potřebuji udělat v klidu a pohodlí domova. Navíc mi hradba mezi ateliérem a zdrojem pomáhá soustředit se víc na výsledek.

A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?

B: Žádnou konkrétní si neuvědomuji.

Děkujeme!

Navštivte také Bronislaviny stránky