AS IS | Aleš Hudeček

Malíř

Z Uherského Hradiště

Momentálně působí v Ostravě

Aleš Hudeček je figurálním malířem jehož dílo je sbírkou uměleckých zpracování jeho vlastních vzpomínek, často vyobrazených nepřesně v důsledku kreativního procesu, který zahrnuje analýzu, extrakci, či transformaci.

A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostal k umění?


AL: Vlastně velmi standardně. Vystudoval jsem malbu na střední škole v Uherském Hradišti a pak malbu na Ostravské univerzitě. To, že jsem od malička kreslil a maloval je snad už trochu klišé. Velmi se mi kdysi líbila odpověď jednoho mého kamaráda, skvělého malíře, který na podobnou otázku odpověděl, že se po gymplu na malbu na vysokou školu přihlásil proto, protože mu kamarád řekl ať to zkusí, že je nejlepší malíř v jejich ulici. Takový silný motivační příběh já nemám.

Pocházím z rodiny, kde se umění, potažmo to vizuální, výtvarné nepěstovalo. Maminka je učitelka s aprobací matematika a chemie, což se s mým myšlením a mými dětskými sny mírně rozcházelo. Co už se mnou ale více souznělo byl otec, který byl malířem pokojů. To jsme časově tak na přelomu 70 a 80 let 20. století, takže tehdy hodně frčely barevné stěny a válečky. To mě moc bavilo, ta práce s barvami. Velmi záhy tak ve mně získal malého pomocného asistenta, který s chutí nořil své dětské ručičky do kýblů s barvami, aby je důsledně promíchal. S takovým skvělým základem už je jen krůček k tomu stát se malířem.

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?


AL: Má mysl, nepravděpodobné, či nečekané, většinou zcela náhodně viděné situace, a zvláště lidé samotní. Tyto vizuální vzpomínky pak nosím v hlavě a snažím se je nějak zpracovat a dotvářet podle svých vizí. Takže paměť, ta je pro mě zásadní, protože pouze na základě paměti jsem schopen se k prožitkům vracet a analyzovat, či posléze syntetizovat je v nějaké výtvarné sdělení. Málokdy mám v pohotovosti foťák v mobilu či tužku se skicákem a musím si tedy většinu takových náhodných situací zapamatovat. Vůbec přitom nevadí, že si prožitky nepamatuji přesně. Naopak, právě pokřivení paměti může být i jistou výhodou. Až jednou o paměť přijdu, tak nevím. Vrhnu se třeba na abstrakci, ta neřeší mezilidské vztahy.

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?


AL: Když přijdu do ateliéru, nejprve si uvařím kávu, posadím se a koukám do prázdného nebo rozpracovaného plátna a v hlavě si připravuji plán malířského postupu. Posléze, při samotném malování, se jím do jisté míry řídím, ale jsou povoleny odchylky, ke kterým vedou nejčastěji nečekané náhody. Jinak se rituálům při tvorbě spíše vyhýbám. Snažím se zároveň měnit obraz od obrazu postup a proces samotné malby, aby se nedostávala do zbytečných stereotypů. Jednak proto, abych se neustále něco nového učil, jednak proto, abych byl překvapen. Mnoho malířů maluje podle již nějakých naučených, či nabytých návyků, což často vede k určité šablonizaci a repetitizaci jejich tvorby. Takové malování by mě nebavilo.

A: Co byste doporučil někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit? 


AL: Nejdůležitější je dát na svůj instinkt a srdce. Pokud se chci zabývat jakoukoliv kreativní tvorbou, musí mě v první řadě bavit. Chci-li být tvůrcem, měl bych mít čistou radost z objevování pro mě nových věcí. Až potom bych dal na radu někoho jiného. I rady od zkušených lidí mohou být cenným zdrojem poznání a informací. S tím úzce souvisí něco, co vůbec není snadné a je velmi zdlouhavé a tím je se takovými lidmi v životě obklopovat a navazovat s nimi přátelství. Bez onoho osobního zápalu a nadšení budou ale i dobře míněné rady k ničemu.

A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?


AL: To je fascinující. Kýč. Forma a obsah.

A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili? 


AL: Určitě. Třeba Josef Lada nebo Jiří Trnka mě provázeli v dětství. Zdeněk Burian zase v rané pubertě. No a teď, v dospělosti? Je jich samozřejmě více a nemohu vzpomenout všechny, tak alespoň tři autory. Budu se snažit vypíchnout právě ty, kteří nejsou ve své tvorbě zacykleni.

Velmi silně na mě například působí práce Veroniky Holcové. Asi to bude tím, že trochu rezonuje s mým výtvarným cítěním, má ráda podobné barvy, nálady jako já a vlastně jsme podobně naladěni i v drobné tvorbě, jako jsou její kresby a akvarely a u mě spíše starší cyklus kreseb z let 2000–2004.

Dalším velmi dobrým umělcem je Josef Mladějovský. Ten vystudoval konceptuální malířský ateliér u Františka Kowolowského a od té doby lavíruje mezi malbou, konceptem a objektem. Na Mladějovském mě přitahuje jeho odvaha posouvat velmi neotřelým způsobem klasické výtvarné techniky, jejichž technologické postupy jsou už často na pokraji vymazání z lidské paměti (např. scagliola), neotřelým způsobem do nových, pro diváka nečekaných souvislostí. Budu se těšit na jeho nové projekty.

Třetím umělcem je opět malířka. Katarína Szanyi osciluje mezi věcností a abstrakcí. Pracuje s až magickou lehkostí s banálními věcmi a předměty, které zajímavě šifruje, rastruje, čímž až znejisťuje jejich místo na tomto světě. Jindy je zase nechá rezonovat v čisté, až puristické nahotě, aby pak začala pracovat s textem brutalistním, či kaligrafickým způsobem. Její výtvarný rozmach je fascinující.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?


AL: Teď jste mě dostala. Nad uměním v těchto souvislostech, jako je národ, či česká mentalita vůbec neuvažuji. Asi takové dílo existuje, ale jde tak nějak mimo mě. Když teď nad tím ale přemýšlím hlouběji, domnívám se, že Jiří Surůvka svým kompletním dílem tyto pojmy reprezentuje a vědomě s nimi pracuje naprosto skvěle.

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?


AL: Jakkoliv. Vlastně s tím nemám vůbec problém. Například, viděl jsem včera skvělou výstavu… Problém ale je, že se pohybuji v komunitě lidí, kteří jsou umělci a bavíme se spolu o umění zcela spontánně a přirozeně.

Odpověď na druhou otázku je složitá a vlastně na tuto otázku neexistuje objektivní odpověď. Podle mě by vizuální umění nemělo zapomínat, že je vizuální. Takže je asi důležité pracovat s neotřelou, ale silnou formální stránkou. Současně člověk nesmí zapomínat na sdělení. To by samozřejmě nemělo být zcela podbízivé, zároveň však asi není třeba přílišných subjektivních komplikovaností. Myslím si, že se mnoha umělcům právě tyto dvě základní složky nedaří často namíchat v uspokojivém poměru a že mnohdy buďto forma ční nad obsah nebo naopak. Nevím, jestli se to daří mě, věřím, že částečně ano.

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)


AL: Mám sdílený ateliér společně s Markétou Hermanovou, Martinem Froulíkem a Janem Vrabčekem na ulici Novoveská v Ostravě. Když však tvořím menší práci, jako například akvarel nebo kresby, tak pracuji doma. Tam také nejraději přemýšlím. Ještě raději ale přemýšlím v přírodě, tam zase ale nikoho potkat nechci já.

V ateliéru mám aktuálně rozpracované dva cykly. Jeden se zabývá interakcí člověka a světla a jsou to velkoformátovější malby. Druhý cyklus je na menších formátech a zabývá se stromy, jako vodiči přírodních energií. Myslím si, že se oba cykly v několika bodech budou obsahově protínat.

2. 9. 2022 bych Vás rád pozval na výstavu s názvem Hrátky ve tři ráno/Ostravská figurativní malba, kterou pořádá Galerie Behémót/Spolek Brandýs ve světě, v Brandýse nad Orlicí.

A: Máte oblíbené moto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?


AL: Carpe Diem, tedy užívej dne.

Děkujeme!

Navštivte také Alešovy stránky nebo Instagram

#art #artist #interview #Czechia #travel #arttourism #contemporaryart #artmagazine #personality #profile