AS IS | Tereza Zichová

Malířka

Z Prahy

Momentálně působí v Praze


Tereza Zichová tvoří barevná díla, která obývají podivná uskupení postav v podobně zvláštních, psychedelických interiérech. Její malby tak působí jako sen - jde o sbírku podnětů, se kterými se setkává ve svém denním životě, ve vzpomínkách z dětství nebo ve vlastních snech. Téma snů je centrálním zájmem její tvorby; ostatně to byl právě sen, který měla ve dvanácti letech, jenž ji nakonec inspiroval k tomu, aby stala umělkyní.


To se nosí, olej na plátně, 2021



A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostala k umění?


T: Spousta lidí na tohle asi odpovídá stejně, tedy že vnímali různé podněty už odmala. Třeba se díváte na film, kde chlap skicuje ženskou, a ve vás to hrkne a najednou chcete po mamce, aby si sedla do stejné polohy a vy že ji taky tak budete skicovat. A těmihle jemnými podněty to pak začíná.


Mým nejzásadnějším momentem byl sen, který se mi zdál ve dvanácti letech. Byla jsem v něm malířkou, a tak jsem se tehdy rozhodla, že se jí chci stát i doopravdy. Posbírala jsem po domě všechny možné výtvarné potřeby, vzala jsem si od dědy překližku a namalovala jsem na ni ten obraz, který jsem v tom snu tvořila. Pak už to šlo samo, následovala ZUŠka, a bylo jasné, kterým směrem se budu uchylovat…


Jsem silný dyslektik a na základce jsem měla čtyřky a pětky, ale věděla jsem, že nějakou inteligenci mám, i když ze mě učitelky často dělaly vyloženě debila. (smích) A tím, že snad kromě toho kreslení mi nešlo nic, jsem si vybudovala velkou urputnost.

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?


T: Maluji vždy to, co je kolem mě a co prožívám, takže jde o můj běžný život, mé dny, estetiku, která mě obklopuje… vše se dostane do mých obrazů. Mé obrazy jsou čistě “já.”

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?


T: Před malováním si dám vždy ráda kafe. Dřív jsem i hodně kouřila, jen teď už mám skoro roční dceru, takže s kouřením je konec. (smích) Bývala jsem opravdu silný kuřák a kouření mi k tvorbě i patřilo; zapálila jsem si před prací, během ní, o pauze… To byl silný rituál, který jsem teď vyměnila za kojení. (smích)


Ráda si také dělám velmi důkladnou přípravu ještě před tím, než začnu malovat. Pečlivě studuji, skicuji, …

A: Co byste doporučila někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?


T: Začít chodit na vernisáže a nebát se na nich mluvit s ostatními. Číst si o dějinách výtvarné kultury, protože široká veřejnost má v tomto směru velmi povrchové znalosti: znají Dalího, van Gogha, Picassa, možná Impresionisty, a tím končí. Kdybych se někoho dneska zeptala, jestli zná nějakého současného českého, žijícího malíře, tak mi většina neřekne nic. Ale třeba sportovce zná každý, i já, přestože mě sport vůbec nezajímá. Po zprávách vždycky běží sport a kultura je jen tak na okraji. Přijde mi neuvěřitelné a nepochopitelné, že se tohle děje - dřív přece byla kultura tak silná a pro lidi důležitá, i spodní vrstvy společnosti se zajímaly a chodily třeba právě na ty vernisáže.


Myslím, že by mohlo pomoci i najít si nějakého vystudovaného umělce - spousta z nich si třeba přivydělává tím, že po škole učí, a tito lidé často naučí člověka nejvíc.

A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?


T: U obrazů ráda používám slovo šťavnatý, to znamená, že to dílo má nějakou sílu. Taky hodně říkám, že to “má atmosféru.” Jako poslední frázi jsem vybrala sexy, což je slovo, které může mít pro leckoho pozitivní význam, ale já ho vnímám spíš negativně.





A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?


T: Samozřejmě Michael Rittstein, to je jasné. Studovala jsem v jeho malířském ateliéru a dodnes jsme v kontaktu. Stejně tak Jiří Petrbok, u kterého jsem následovně studovala kresbu. To je ale asi samozřejmé, že vás někdo ovlivní když jste s ním v tak blízkém kontaktu.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?


T: Dnes už ne. V minulosti to mohla být například Slovanská epopej nebo tvorba Josefa Lady, třeba i Jára Cimrman, ale to už nejsou symboly současnosti. Z dnešní české mentality jsem vlastně docela zklamaná. Žiju si totiž ve své sociální bublině, a když ji na chvíli opustím, jsem vždycky akorát překvapená a zklamaná. Například z toho, že lidi zase zvolili Zemana, což vůbec nechápu. Je pro mě zkrátka těžké přijmout takovou většinovou mentalitu.

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?


T: Mezi mnou a mými přáteli debata o umění nikdy nekončí. Často si navzájem chodíme do ateliérů, obvykle to jde stylem “hele, teď jsem s tím dlouho sama, pojď se mi na to podívat a jen mi řekni, co si o tom myslíš, ať k tomu mám i čerstvý, nezaujatý pohled.” Když je člověk dlouho zavřený s jedním dílem nebo na něm už pracuje delší dobu, spoustu věcí přehlédne, a když k vám přijde kolega s hlavou, která v tom není tak zabředlá, je třeba schopný s něčím pomoct nebo poradit. Vždycky je lepší, když jste ve větším kolektivu, jednak proto, že každý si na obrazech všímá jiných věcí, a také proto, že ať už si kolegové oponují nebo se shodnou, cizí náhled mě nutí k zamyšlení.

Bavit se o umění s někým kdo mu nerozumí je strašně těžké. Pokusím se to nějak vysvětlit a najít pro to ta správná slova, ale nejsem moc dobrý řečník, proto taky maluju. (smích) Zkrátka, když člověk dlouho maluje a věnuje se umění, postupně se mu k tomu otevírá zrak - najednou dovede poznat, co je dobré a co není. Běžný člověk ale nemá šanci to poznat, protože si sám tvorbou neprošel. Takoví lidé jen ví, jestli se jim něco líbí nebo ne.

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)


T: Já jsem pořád v Libni. Ráno sbalím dítě, jedeme do Libně, a do dvou do tří jsme v ateliéru. Pak s ní jdu někam ven a když ji později doma uspím, ještě skicuji.

A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?


T: Velmi často říkám, že svět není černobílý. Jednak to sedí proto, že dělám barevné obrazy, ale zároveň se na svět dívám s vědomím, že člověk nikdy neví všechno, nic není jen dobré nebo špatné. Raději nahlížím na věci celistvě.

Děkujeme!


Navštivte také Tereziny stránky