top of page

AS IS | Radka Bartošíková

Malířka

Z Třebíče

Momentálně působí v Třebíči


Radka nepřišla k umění v dětství ani přes formální výuku: našla ho až když hledala sama sebe. V jejích dílech se odráží pestrá místa z jejích cest, často zbarvená a změněná optikou lidské paměti a vzpomínek.





A: Povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostala k umění?


R: Mě k plátnu přivedla cesta. Zpočátku se to celé tvářilo trošku jako útěk, po čase se toulání stalo závislostí. Ve 22 jsem se ocitla na křižovatce: svatba, usazení se a rodinný život versus jedno velké neznámo a já.


A tak první cesta vedla do Londýna. Mám za to, že v nejtěžších životních obdobích člověka se zároveň dějí největší věci, a tak, mezi vším tím neúspěchem co mě v Anglii čekal, hledáním práce, samotou a neustálým stěhováním, stála jsem najednou před svým prvním plátnem. Londýn ve mně zapálil pochodeň, která mi svítí na cesty dodnes.


Po 4 letech v Británii přišlo na řadu Španělsko a krátce nato mi do života vstoupila Jihoafrická republika, Namibie, Mozambik. Nastoupila jsem do rozjetého vlaku a ten se řítil jihem po dobu celých šesti let…


A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?


R: Myslím, že jsem jednou z těch, která nechává svá plátna promlouvat za sebe v nějaké své zřejmosti. Veškeré mé malby maloval svět sám. Nejsou to ale jen krajiny napříč kontinenty. Celý ten obrázek tvoří v první řadě vizuální stránka, které jsem svědkem, ale to finální zpracování je směsicí momentálního rozpoložení, nálady nebo celkově dojmů z toho místa. Právě proto se ty mé malby velmi často tak nějak “rozhodnou” v půlce přejít z klasické tvorby do abstraktní. Podnětem ale může být i hudba, vzpomínky. Nevím, jestli to znáte, ale já osobně mám třeba své vzpomínky halené do svých škál barev.


A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají při tvorbě?


R: Tak mým motorem je asi svoboda rozletu. Vyloženě zvyky úplně nevnímám, že bych měla, prozatím to naštěstí funguje tak, že když přijde nápad, tak je to taková urgence hodit to na plátno, že se asi nesoustředím na to, za jakých podmínek. Potom to dopadá tak, že plátno opřu někde o vrbu a za zády mi můžou klidně přeskakovat koně nebo vedle něj funět stádo krav, a člověku je to jedno. To jsou zkušenosti, nikoli nadsázka, v Africe ty podmínky pro tvorbu byly opravdu divoké.


A: Co byste doporučila někomu, kdo s uměním teprve začíná? Kde začít, čím se řídit?


R: Já asi nejsem z těch, co by chtěli rozdávat jakékoli rady. Ale kdybych si jednu musela vybrat, tak asi spěchej pomalu. Moje máma vždycky říká, že co rychle vzlétne, rychle padá. V první a nejpodstatnější řadě, umělec skrze své výtvory znázorňuje a vysílá světu sám sebe, a to je potřeba dělat s trochou rozvahy a hromadou pokory.


Za hodně důležité bych asi taky považovala nepropadnout komerci a být svůj. Přece jenom jde o jakýsi druh poselství, ať skrze malbu, textem či melodií, pořád by ten výsledek měl nést duši, která doputuje co možná nejdál a jen tak nevyprchá. To pod vlivem masové produkce asi nefunguje.


A: Jaké tři slova nebo fráze, používáte nejraději, když popisujete umění, umělecká díla?


R: Teda, takové otázky směřujte spíš na studované lidi v oboru. :) Ti velmi rádi mluví jazykem, který bude lahodit takovému typu otázek…


V jedné knize od Neila Gaimana jsem narazila na krásnou frázi, a to, že umění je vlastně zrcadlo. Proto ani umělcova role neleží v tom prezentovat svět, jaký je, ale nastavovat lidem zrcadla a potichu sledovat, jak v nich hledají, každý to své, každý to, co zrovna potřebuje najít. Tuhle frázi jsem si s dovolením přivlastnila.





A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?


R: Možná to bude působit podivně, ale v tomhle směru žádného konkrétního mága nevidím, ani konkrétní dílo. Spíš bych se možná šla ztratit do poezie, třeba zrovna poezie šedesátých let, poválečná literatura, Erben či Mácha, to mi přijde signifikantní. Sama nedám dopustit na pana Wericha, to byla neskutečná figura. Vizuelně vidím asi jakékoliv klasické malby zachycující naše borovice a polní cesty. Nevím, jsem v tomhle směru možná trošku ignorant a nedotatečný vlastenec.


A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality?


R: Jediné jméno, které mě napadá, je Lada a jeho ilustrace, protože ty rozhodně nesou velkou (a ještě takovou tu krásnou) pravdu o českém národě, tradicích a kořenech. Já v nich vidím ohromný klid a myslím, že zrovna na ty se právě asi nikdy nezapomene. A o tom to je.


A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?


R: Tak to je zvláštní otázka. Nikdy jsem nepřemýšlela nad nějakými strategiemi, většinou mě prostě zajímá příběh toho člověka a co se snaží předat dál, není-li to zřejmé. Takže jdu asi rovnou po tom jádru. Ono taky v tomhle světě by kolikrát člověk mohl pátrat roky a stejně nepřijít na hlavní myšlenku. No, a jak nejlépe navázat spojení? Samozřejmě lichotkou! :)


A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.)?


R: Haha, asi všude a nikde. I když poslední rok praktikuji spíš strategii nechat na sebe působit podněty tam, kde jsou, být 100% přítomna, a až potom si hrát s plátnem v ateliéru - domově. Je to úspornější řešení, co si budeme povídat. Ale celkově hrozně ráda projíždím českou krajinou. Trochu obsesivně toužím zkoumat každou odbočku a ty nejmenší silničky. Moji známí by vám řekli, že to až taková zábava není, protože už mě několikrát tahali zapadlou v bahně nebo mezi poli. Nepomáhá tomu ani to, že jsem odpůrcem mobilních dat a hledat se je pak o poznání těžší.


A: Máte oblíbené motto nebo myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou nebo životem?


R: Co se týká životního náhledu, tak asi "Žij a nech žít." V uměleckém jazyce bych to přetransformovala na "Tvoř a nech tvořit". Život je koneckonců plátnem každého z nás a jaké na něj házíme barvy je jen naší vlastní zodpovědností, ale taky svobodou.



Děkujeme!


Navštivte také Radčiny stránky nebo Instagram


bottom of page