AS IS | Pavlína Kvita

Sochařka

Z Rožnova pod Radhoštěm

Momentálně působí v Praze


Pavlína Kvita se soustředí na abstraktní sochu, tvoří bezhlavá torza různorodých forem, která v sobě spojují pocity čehosi známého a důvěryhodného se znepokojujícím neznámem. Do svých děl promítá témata lidské existence a jejího vlivu na prostředí, v poslední době se věnuje i záznamu vnitřních požitků, přírodním cyklům a konceptu archetypů.




A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostala k umění?


P: K umění jsem se dostala v dětství. Pocházím z Rožnova pod Radhoštěm z rodiny, která má kořeny v pohostinství, nikoli v umění. Můj táta byl kuchař, ale nezapřel v sobě malířský um, stejně tak se dokázal vyjádřit skrze básně. Dědeček z máminy strany měl za kamaráda valašského malíře Hartingera, od kterého nám doma viselo spousta obrazů. Od školky jsem navštěvovala ZUŠ, což mi vydrželo celou dobu dospívání. Rodina se tehdy usnesla, že bylo dost kuchařů a podpořila mě ve výtvarném počínání. Dostala jsem se na SUPŠ do Uherského Hradiště, kde jsem vystudovala kamenosochařství a následně pokračovala na AVU v sochařském ateliéru Jaroslava Róny.



A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?


P: Dříve to byl viditelný svět. Zajímala mne architektura a fenomén suburbanizace. Po narození prvního dítěte a ztrátě velmi blízkého člověka se můj pohled přesunul k vnitřnímu prožívání, procesy, které se ve mně odehrávaly, bylo třeba zpracovat. Posledních pár let se ve svých objektech/sochách věnuji symbolickému odkazu k základním archetypálním tématům. Linka, kterou sleduji, není přímá, ale cyklická – od narození až po zánik. Inspiruje mne okultní umění, realita přesahující běžný život a hluboké změny, které se odehrávají v našem nitru.



A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?


P: Ano, nejvíce o své práci dokážu přemýšlet, když uspávám své mladší dítě. Je to vždy po celém dni stav naprostého klidu a uvolnění. V tomto bezčasí se mi začínají vynořovat nové myšlenky a nápady.



A: Co byste doporučila někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?


P: Nebát se. Zkusit najít mentora, se kterým by se daly věci konzultovat a posouvat dále.



A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?


P: Úsilí, emoce, vnitřní svět.





A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?


P: I když je to do výrazu naprosto odlišné od mé tvorby, mám ráda akční umění 60.- 90. let. Lidé v té nejtvrdší době měli omezené možnosti a přece dokázali najít způsoby, jak se vyjádřit. Také obdivuji dílo a osobnost Adrieny Šimotové, její křehké a přitom silně působící frotáže.



A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?


P: Oslovují mě intervence, které mají větší společenský dopad. Se zájmem jsem sledovala dění okolo akce s červenými trenkami na Hradě. Ale podobně vnímám i konceptuální práci Kateřiny Šedé. Ta ve svých projektech pracuje s různými místními fenomennologickými jevy nebo s kontextem českého prostředí. Z tohoto typu děl na mě převážně dýchá odraz naší společnosti.



A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?


P: Náhodně dle situace, na vernisáži napřiklad můžete začít s názorem a interpretací vystavovaného díla. Ještě lepší je podělit se o aktuální tipy či poznatky v oblastech, o které se zajímáte. Ono totiž sdílení informací a myšlenek „naživo“ a osobně má úplně jiný rozměr než online.



A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?


P: Už pár let mám spolu s mým mužem a dalšími kamarády-umělci ateliér v pražských Vysočanech. Zastřešuje nás studio, kterému říkáme Prám. Díky tomuto skvělému místu mám nejen prostor na práci, ale i kontakt a blízkost lidí, kterých si vážím a se kterými se vzájemně obohacujeme.



A: Máte oblíbené moto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?


P: "Nemizíme beze stopy. Necháváme za sebou vlnu, která se nikdy úplně nezarovná, trhlinu v čase, kterou svým životem vytváříme." - Lars S. Christensen



Děkujeme!


Navštivte také Pavlíniny stránky nebo Instagram