AS IS | Patrik Hábl

Malíř

Ze Zlína

Momentálně působí v Praze


Patrik je už dlouho v popředí české umělecké scény. Přestože je malířem, jeho dílo přesahuje hranice plátna - do svého tvůrčího procesu totiž promítá i roli diváka či práci s prostorem, ve kterém bude malba umístěna. Nahlédněte do mysli malíře, který si za více než dvě dekády svého působení pečlivě vybudoval svou vlastní filozofii a nechte se inspirovat.





A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostal k umění?


P: K umění jsem se dostal díky mému bratrovi Renému, který byl starší a začal studovat uměleckou školu. Přestože jsme se věkem a vzděláním spíš míjeli, stále byl mým inspiračním zdrojem.


Nejprve to byla základní umělecká škola, následovala SUPŠ v Uherském Hradišti, později VŠUP a AVU a nakonec Akademie barona Alexandra von Stieglitze v Petrohradu. Jak kdysi poznamenal na UMPRUM náš první rektor Josef Hlaváček: „Neboť umění se asi naučit nelze. Je možné rozestřít kolem nadějných adeptů nejrůznější sítě: Seznámit je s dovednostmi, jež dotud neobjevili, ponořit je do hloubek historie, aby poznali, že všechno už bylo namalováno, a že přece se ukáže, že nějaká možnost ještě zbývá, seznámit je s mnohým, co dnes ve světě běží, ale umožnit jim pochybovat i o tom a pokusit se o vlastní stanovisko, provést je labyrintem současného myšlení (a nejen myšlení o umění), aby lépe pochopili, kde stojí, kam byli postaveni a kam jsou vyzváni jít… Ale to ostatní je na nich. Škola jim může poskytnout jen tu sít: chytit se do ní musí sami.“

A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?


P: Největší zdrojem inspirace je samotná krajina, procházet a klestit se skrze ní; stejně tak i proces fyzické malby, který je největším dobrodružstvím. Na straně druhé je to i samotný člověk (objekt); co se odehrává v jeho mysli nebo tváři. Je to odkaz na fenomenologii, to o čem píše Merleau-Ponty v knize Oko a duch.


Ve všech svých instalacích se zaměřuji vždy na jedno společné téma a to je „obraz a prostor“. Ať už řeším prostor sakrální, galerijní, nebo veřejný, vždy mne zajímá obrazová plocha, prostor, měřítko a vnímání diváka.


Dlouhodobě mne zajímá, co divák prožívá ve své hlavě a oku před obrazem. Zda obraz může vyvolat emoce a zda lze proměnit nejenom diváka a prostor, ale i samotný obraz. Člověka rekonstruuje obraz v prostoru, prostor je rekonstruován obrazem a obraz je rekonstruován malbou.

A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?


P: Největším zvykem je soustavná každodenní činnost v ateliéru, strávit malbou co nejdelší časový úsek. Tak to u mě trvá už desítky let.



A: Co byste doporučil někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?


P: Absolvovat výtvarné školy a řídit se vlastní intuicí a imaginací. Samozřejmě k tomu všemu potřebujete mít štěstí na dobrého pedagoga a také dobrý tým spolužáků. Prostředí, ve kterém se pohybujete, Vás utváří, stejně tak jako sociální a kulturní zázemí, ve kterém vyrůstáte. Nicméně dělat umění je běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Je potřeba si upřímně říci, zda je to vnitřní puzení Vás samotných, nebo chcete jen být součástí něčeho, čemu se říká umění.



A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději, když popisujete umění, umělecká díla?

P: Obraz by neměl obsahovat žádné fráze, ani doprovodná vysvětlení, měl by fungovat sám za sebe. Samotného mne nejvíce zajímá prostor, obraz, divák - aby vše bylo ve správném měřítku a fungovalo jako celek.





A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?


P: Je celá řada důležitých a ikonických českých umělců od Bohumila Kubišty, Jana Zrzavého, přes Mikoláše Medka, Zdeňka Sýkoru až ke Stanislavu Kolíbalovi a Adrianě Šimotové.

A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?


P: Pro mne je to nejspíš Údolí smutku od Jana Zrzavého.

A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?


P: Umění nepotřebuje konverzaci o umění, mělo by samo promlouvat. Dlouhodobě mne zajímá, zda obraz může vyvolat emoce a to, co divák prožívá před obrazem.

A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)


P: Nejraději tvořím ve svém ateliéru, ale nejpravděpodobnější setkání je možné na komentovaných prohlídkách, které probíhají v rámci výstav.

A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?


P: Napadá mne citát od Marca Rothka, který říká: „Nejdůležitějším nástrojem, který malíř utváří svým stálým cvikem, je víra ve vlastní schopnosti činit zázraky, když jsou potřeba. Obrazy musí být zázračnými: ve chvíli, kdy je jeden obraz dokončen, intimita mezi tvořeným a tvůrcem je přerušena. Malíř se octne stranou obrazu. Pro tvůrce, tak jako pro kohokoliv, který jej později prožívá, musí být obraz zjevením, neočekávaným a nevídaným vyřešením věčně známé potřeby.“



Děkujeme.


Navštivte také Patrikovy stránky či Instagram