AS IS | Lubomír Typlt

Umělec

Z Podkrkonoší, bývalé Československo

Momentálně působí v Praze a Pičíně


Měli jsme možnost vyzpovídat umělce Lubomíra Typlta - o jeho tvůrčím procesu, cestě s uměním, i lekcích, které si z ní sám odnesl.





A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostal k umění?


L: Je mi 46 let. Narodil jsem se v Podkrkonoší v Československu v roce 1975. Studoval jsem nejen v Čechách, ale i v Düsseldorfu, v Německu. Zabývám se figurální malbou.


K umění jsem se dostal zcela přirozeně. Už jako dítě jsem nikdy nechtěl dělat nic jiného než malovat. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal na všechny umělecké školy, které mi v mojí cestě mohly pomoci. Již střední umělecká škola Václava Hollara v Praze byla dobrým začátkem umělecké průpravy. Pak následovala VŠUP v Praze, Fakulta výtvarných umění v Brně, a pak Kunstakademie v Düsseldorfu.



A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?


L: Mě inspiruje výtvarná práce sama o sobě. Nápady vznikají tak, že se nabalují na sebe jako sněhové koule. Nikdy jsem naštěstí netrpěl nedostatkem inspirace.


Na nové náměty přicházím při kreslení. Kresba je nejkratší cestou, jak může výtvarný umělec zachytit svoji myšlenku.



A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?


L: Hlavním zvykem je pravidelně chodit do ateliéru. Múza sama o sobě nic nezmůže, když s ní nekomunikujete. K té komunikaci dochází právě při ponoření se do malování. O malování se nedá jen mluvit. To se musí dělat. Proto se vyhýbám teoretizování. Koncept malby je důležitá věc, ale je velmi osobní teritorium. Každý si na svoji recepturu musí přijít sám.



A: Co byste doporučil někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?


L: Nejprve bych adeptovi umění doporučil, aby vážně zvážil, zda je to pro něj ta správná cesta. Uměním se mnoho lidí neuživí a není to práce na půl úvazku. Pokud tomu člověk nedá vše, tak nemůže očekávat zhola nic. Pokud tomu dá vše, tak i přesto nemá zaručen úspěch. To může být zdrojem velké frustrace.


Sám jsem na úspěch čekal do mých 35 let, tak vím, o čem mluvím.



A: Jaká tři slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?


L: Pokud se jedná o vyjimečné dílo, tak tři slova vyjadřující úžas nestačí. Pokud je to dílo, které se mi nelíbí, tak stačí slovo jedno. Každý si sám dosadí to svoje oblíbené označující exkrement.





A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?


L: České umění má spoustu výborných umělců. Nejvíce na mě zapůsobili Jiří Načeradský, Zdeněk Sýkora, Toyen, Štýrský, Kubišta, František Janoušek.



A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?


L: Myslím si, že to bude Svatý Šebestian od Bohumila Kubišty. To dílo chápeme my Češi jako spojení naší všudypřítomné barokní tradice a moderního umění. Není nám vlastní lehkost a elegance Francouzů. Málokdy se dovedeme přiblížit expresivitě Němců. Myslím, že často je naše cesta spojení obsahu, formy a racionality.


Stejně tak, jak se to podařilo na tomto obraze.



A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?


L: Já se konverzaci o umění vyhýbám. Nemám zájem se o umění, které se mi líbí, bavit s každým. To předpokládá již určitou míru informovanosti a pokud shledám, že protějšek k diskusi o umění ví málo, tak se budu bavit raději o počasí.



A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?


L: V ateliéru mě potkat nemůžete, jelikož do něj málokoho pustím. Tam se dostanou jen sběratelé a pár přátel. Pravidelně ale chodím dávat syna do školky, tak tam si na mě můžete počkat. Tam mě potkáte pravidelně.



A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?


L: Můj otec měl krásné motto. Kdo poslouchá cizí hlavu, do vlastní ať si nasere. To je pro umělce ta největší rada! Pokud chce něco nového přinést, tak si svoji cestu musí najít sám.



Děkujeme za rozhovor.



Navštivte také Lubomírovy stránky či Instagram