Výtvarník
Z Ostravy
Momentálně působí v Praze
Dominik Mareš se zabývá především strukturálně abstraktní malbou, příležitostně také tvoří objekty. Do svých děl přenáší inspiraci získanou z přírody, světla, současné společnosti a příběhů. Ačkoliv sám přiznává, že v minulosti přistupoval k tvorbě horlivě a se zápalem, dnes je daleko vyrovnanější a klidnější a svá díla tvoří uvážlivě, s ohledem na kontext, ve kterém mají působit.
Malý princ - je to můj malý syn, je to každé dítě, které se narodí do toho světa čisté, a obklopené všemobjímajícím nekonečnem čeká na objevení.
A: Prosím, povězte nám něco o sobě. Jak jste se dostal k umění?
D: Když nás na základní škole - ještě v době tvrdého komunismu - paní učitelka požádala, abychom namalovali tehdejší den, všechny děti tvořily sluníčka a mráčky. Já ne. Já namaloval čáry a tečky - foukal vítr (čáry) a pršelo (tečky). Dostal jsem pětku. S paní učitelkou jsme spolu hodně bojovali. Po letech jsem se dozvěděl od jejího syna, že ze všech svých žáků doma paní učitelka mluvila většinou o mě. "Ten Mareš, ten je svůj," říkávala.
Jako malé děti jsme v bahně potůčků stavěli přehrady. Když se pak hráz klackem propíchla - a stačila malá skulinka - voda hráz provalila a tekla. Byla k nezastavení. Já a umění jsme to měli stejně.
A: Co je pro Vás největším zdrojem inspirace?
D: Mí přátelé mi jednoho večera vyprávěli o svém novém bydlení - temný, studený a nehostinný byt ve stinném vnitrobloku. Namaloval jsem jim obraz - velké plátno, barevné, symbolizující sílu, naději a překonání těžkých okamžiků. Maloval jsem ho pro ně. Příběhy - to je to, co mě inspiruje. Obrazy maluji pro lidi nebo pro místa, na kterých by měly viset.
A: Máte nějaké konkrétní zvyky či rituály, které Vám pomáhají ve tvorbě?
D: Rituály pro mě patří do minulosti - do doby, kdy jsem pracoval pod tlakem. Taky jsem poslouchal hlasitou hudbu. Teď cítím vnitřní vyrovnanost. Rituály nejsou třeba. Stačí mi světlo, které dopadá skrze střešní okna mého nového ateliéru. Neposlouchám hudbu, mám raději podcasty - líbí se mi se u práce vzdělávat.
A: Co byste doporučil někomu, kdo s uměním teprve začíná – ať už kreativně či jinak? Kde začít, čím se řídit?
D: Nikdy to nevzdat.
A: Jaká slova či fráze používáte nejraději když popisujete umění, umělecká díla?
D: V posledních staletích se umění bere jako luxus pro omezenou skupinu lidí. Já si ale myslím, že nás jako lidi umění definuje. Neženeme se jen za potravou a plozením. Toužíme po kráse. Pravěký člověk kreslil obrazy mamutů po stěnách jeskyní. Umění je záznam. Je to to, co si odpradávna přejeme mít okolo sebe - krásu.
A: Máte oblíbené české umělce? Čím na Vás zapůsobili?
D: Jsou lidé, kteří vás ovlivňují svým géniem. A pak jsou lidé, umělci, kteří jsou mí přátelé. Když se potkáme, nemluvíme o práci, ale bavíme se jako dospělí chlapi - o životě, o lásce, o bolesti - a já potom vím, že v tom nejsem sám.
A: Existuje umělecké dílo, které považujete za symbol českého národa, kultury, mentality atd.?
D: Ano, je mnohoznačné, neagresivní, dlouhodobé, a má v sobě jistou nadsázku. Je u mě v ateliéru; přijďte se na něj podívat.
A: Jak nejraději začínáte konverzaci o umění? Jak nejlépe navázat spojení s ostatními skrze umění?
D: Vášnivě, do krve, vzdělaně; s vědomím, že se mýlím a se vstřícností přijmout cizí názor.
A: Kde bychom Vás mohli nejčastěji potkat? (Kde nejraději tvoříte, přemýšlíte, plánujete nové projekty atd.?)
D: Ve Vodičkově ulici nebo při toulkách mou oblíbenou starou Prahou.
A: Máte oblíbené motto či myšlenku, která Vás provází Vaší tvorbou a/nebo životem?
D: Jedno slovo: Uvědomění. V klášteře u Trapistů v Dobré Vodě - nehledal jsem tam útěchu ani spásu. Čekali jsme první dítě a já jsem chtěl modlit se a děkovat za ten dar. A tam, na tomto posvátném místě mě napadlo a já jsem cítil, že to je pro mě to slovo. Každý ať si v tom najde vlastní smysl, víc k tomu není třeba říkat.
Děkujeme!
Navštivte také Dominikovy stránky
Comments